Ženevské jezero, francouzsky “lac Léman”, je největší švýcarské a zároveň francouzské jezero. Je to největší jezero v Alpách a po Balatonu se jedná o druhé největší jezero ve střední Evropě. Je pozůstatkem po Rhônském ledovci, který prý kdysi dosahoval z Alp až k francouzskému městu Lyon. Dnes z ledovce zbývá už jen velmi málo poblíž průsmyku Furka, ale v oblasti kolem Ženevy po něm zůstala krajina vytvarovaná jeho působením v minulosti. Na jižním břehu jezera se nachází Ženeva. Samotné historické centrum tohoto města leží na malém kopci, který je pozůstatkem ledovcové morény. Na severním břehu se nachází další významné město Lausanne, ve kterém, mimo jiné, má sídlo Mezinárodní olympijský výbor. Zejména v létě je jezero využíváno turisty a místními obyvateli k rekreaci. Jeho okolí je oblíbené nejen mezi vyznavači vodních sportů, ale i milovníky horských treků a trailového běhání, neboť dvoutisícové hory obklopují jeho severovýchodní břeh.
Na své si také přijdou cyklisté, kteří mohou jezero objet kolem dokola. Tomuto kolečku se francouzsky (tak se v této části Švýcarska mluví) říká “Tour du Lac Léman” a objet ho znamená našlapat nějakých 180 kilometrů. Jezero objelo za jeden den už mnoho cyklistů, ale koloběžkářů pravděpodobně moc nebylo a skoro bych se i nebál hádat, že do 2.4. 2021 ho možná žádný koloběžkář zatím na jeden zátah neobjel. No a tak jsem se toho nápadu chytnul a rozhodnul se zkusit jezero na koloběžce objet. Věděl jsem, že zvládnout bych to měl, protože pár podobně dlouhých tras jsem už absolvoval, jen jsem si úplně nebyl jistý, jestli je ta správná doba zrovna teď, protože letos jsem ještě na koloběžce nebyl tolik rozježděný. Ale rozhodnul jsem se to zkusit s tím, že buď to dojedu, nebo dostanu lekci a vrátím se vlakem a pokus zopakuji jindy. V duchu jsem ale věděl, že vzdát není přípustná možnost a tak jsem si rovnou hlavu nastavil na předpokládaných 180 kilometrů a 12 hodin na cestě.
Vyrazil jsem z Ženevy lehce po sedmé hodině ráno na Velký pátek, kdy má tento kanton, podobně jako v Česko, pracovní volno. Ráno byla trochu zima, ale první dvě hodiny jsem jel kopcovitým terénem, takže jsem se zahřál. První část jsem se rozhodl nejet přímo podél jezera, abych se vyhnul frekventované silnici a místo toho jsem si užíval vesniček a bučení krav na loukách kolem. Po zhruba padesáti kilometrech jsem dorazil do malého města Évian les Bains, které je známé díky vodě Evian. Je zde i pramen, ze kterého si můžete “Evianku” napustit. Na to jsem se i těšil, nicméně když jsem k pramenu přijel byl zde pán, který se chystal do platových kanistrů napustit asi deset litrů a za ním stál pár, který se chystal udělat totéž. Čekat, abych si mohl dát dva loky se mi nechtělo, navíc jsem si nebyl jistý, jestli tito lidé pramen dočista nevypijí, tak jsem pokračoval dál.
Nyní jsem už jel podél jezera po rovině, takže výškové metry moc nenaskakovaly, zato jsem se ale mohl začít kochat pohledem na vrcholky hor ve Švýcarském kantonu Valais, z nichž jsem na některé na podzim vyšlápnul a nyní byly ještě pokryté sněhem. Přejel jsem ustí řeky Rhôna na severovýchodním konci jezera, prohlédnul jsem si zámek Châteu de Chillon na břehu jezera a pokračoval směrem na Lausanne. Ještě jsem se stavil ve Vevey u sochy sochy obří vidličky zapíchnuté do jezera a poté jsem zamířil na chvíli mezi vinice ve svazích nad jezerem, kde jsem si i udělal obědovou pauzu s nádherným výhledem. I když tato část byla dosti kopcovitá a dalo se jí vyhnout, neboť samotná cyklotrasa vede po silnici na břehu jezera, určitě stála za to. Jednak kopce krásně rozbily stereotypní odraz při jízdě po rovině a druhak ty výhledy stály za to. Potom jsem sjel do Lausanne a odsud mi už zbývalo asi 80 kilometrů do Ženevy. Mezi Ženevou a Lausanne se na trase nachází jedna zajímavost a tou je vojenský bunkr, který stojí přímo vedle silnice, ale pokud byste o něm nevěděli, snadno byste ho zaměnili s vilou. Tato pevnost byla totiž součástí švýcarského protitankového opevnění během druhé války a naschvál byla postavená tak, aby nepřítel netušil, že se zde vůbec nějaký bunkr nachází. Má namalovaná okna a udělanou střechu, takže vypadá jako dům, jenže to co se tváří jako obyčejné dveře jsou pancéřová vrata za kterými se skrývala protitanková děla.
Když jsem přijel do centra Ženevy, měl jsem ujeto podle plánu nějakých 170 kilometrů a ještě deset mi zbývalo na uzavření celého kolečka. Jenomže ze 170 kilometrů je to už jen kousek na dvoukilo, a protože se mi jelo neobvykle dobře, rozhodnul jsem se pro malou zajížďku abych tam těch 200 kilometrů natočil.
Celou srandu jsem absolvoval za 11 hodin 56 minut i s pauzami, díky čemuž jsem se do svého bytu dostal jen pár minut po “covidové” večerce, která v tu dobu ve Francii začínala večer v 19:00 - takže vlastně bez ztráty kytičky :-).
