Do Vietnamu jsem se dostala přes Laos, přes takový menší horský masiv. Rozhodla jsem se vyhnout pobřeží, přestože moře mám opravdu ráda a neviděla jsme ho od té doby, co jsem se dostala přes Černé moře do Kazachstánu. Prostě jsem se chtěla vyhnout turistickým místům, kde je opravdu hodně lidí.
Vzala jsem to tedy přes Ho Chi Ming Highway na západě země. Proplétá se zemědělskými oblastmi přes deštné pralesy a je dost kopcovitá. Je hodně blízko Ho Chi Minovi stezky, sítě cest, které byly používány během vietnamské války (i jiných válek) pro zásobování jak v Laosu, tak i ve Vietnamu. Vydala jsem se na cestu, aniž bych vlastně věděla, do čeho jdu… no a na konci z toho bylo převýšení 20.000 metrů, které samo o sobě nic neznamená, ale v těch šílených tropických podmínkách (hrozné vlhko a vedro) ve spojení s tím, v jakém stavu se mé tělo po přejetí Tibetu nacházelo, se z cesty stalo to nejtěžší, co jsem zatím zažila.
V horách se to jen hemžilo stoupáními se sklonem nad 10%, takže jsem dny a dny jen tlačila koloběžku. Přestože si lidé občas myslí, že chůze je jednodušší, není to úplně tak. Koloběžku tlačíte z jedné strany, takže tělo je vychýlené do boku a po hodinách a hodinách chůze vám to prostě spočítá.
Dostala jsem se do bodu, kdy tělo bylo už opravdu slabé a záda mě šíleně bolela. Bylo to jako obrovská bruska jezdící po páteři – váha batohu se jakoby ztrojnásobila. Ta bolest byla dost nezvyklá, měla jsem problém udělat krok. Cítila jsem se jako bych na zádech nesla pytel cementu.
K tomu všemu jídlo. Prostě jsem najednou neměla dost energie z toho, co jsme jedla vlastně celou dobu. Banány, rýže, oříšky. Začala jsem nenávidět hlavně banány, což je problém, protože ve Vietnamu byly opravdu všudeJ A jako koruna všeho, přišly problémy z penězi. Nemohla jsem si dovolit pořídit si k jídlu nic moc jiného, když jsem náhodou potkala nějaký stánek nebo hospůdku u cesty. Měla jsem tak akorát peníze na to, abych zaplatila vízum do Kambodži, pokud bych se tedy dostala na hranice. Bylo to dost šílené.
Do té doby jsem si myslela, že nejtěžší část cesty je na dlouhou dobu za mnou – Pamir v zimě, přejezd Taklamakan, Tibetská vysočina s nedostatkem kyslíku… Ale ujet jen deset kilometrů tady ve Vietnamu mi vždy vzalo celou energii z těla. Byla jsem úplně na dně fyzicky a psychicky jsem byla totálně demotivovaná. Cítit se tak slabá a nevědět, kdy a jestli vůbec to přejde – bylo to celé šílené. Každý den jsem se po pár kilometrech zastavila, seděla jsem, odpočívala a v hlavě se mi honily ty nejčernější myšlenky.
Na dně svého batohu jsem po celou dobu své cesty měla schovaného něco zabaleného v papíru. V Praze mi to před dvěma lety dal Honza, který mi během mé cesty už mnohokrát pomohl, abych se mohla dostat dále. Bylo to něco, co jsem měla otevřít, když mi bude opravdu nejhůř. Nevím, proč jsem balíček neotevřela již loni na Pamiru, když jsem přemýšlela o tom, že to vzdám. Tehdy jsem zjistila, že Pamir v zimě bez odpovídajícího vybavení opravdu nemůžu přejet, tehdy jsem byla totálně na konci sil.
A teď stojím v krajině, která vypadá jako ráj, krásná Jihovýchodní Asie, a zvažuji, jestli ten balíček otevřít. Úplně jsem neuvažovala o tom, že to vzdám, ale cítila jsem, že prostě potřebuji někde najít nějakou další energii. Tak jsem balíček otevřela a to, co jsem v něm našla, bylo… jako bych cítila, že mě někdo opravdu poplácal po ramenou, a nabil tunami odhodlání. Byl to náhrdelník, který si Honza pořídil před lety, když se rozhodl změnit způsob svého života. A shodou okolností to bylo ve Francii v místech, kde jsem v podstatě začala před lety svůj nový život na cestě. Vypadalo to opravdu jako magická věc, dost magická na to, aby mě dostala zpět do psychické pohody.
Den za dnem jsem pak dokázala najít dost energie ujít a protlačit se alespoň padesáti kilometry cesty a krok za krokem jsem nacházela cestu z té šílené situace. Byla jsem zase psychicky silná a začala jsem si věřit, že to dokážu. Probojovala jsem se až do Kambodži, přejela jsem hranice a dostala se do rovinaté země, která mi pomohla se definitivně zotavit. Z té cesty jsem si vzala poučení, že nikdy nevím, co mě čeká i na tom nejkrásnějším místě na zemi. Musím být pořád ostražitá a vnímat, co mé tělo a hlava potřebují.
Teď, týdny poté, jsem již přejela Thajsko a Kambodžu a mířím přes Malajsii směrem k Austrálii! To bude další velká věc v mé cestě kolem světa. Mám spoustu nápadů, jak trochu více přiblížit svoji cestu blíž k těm, kteří mě sledují a podporují (videa, živá vyslání apod.). Bohužel to vyžaduje nějaký upgrade mého vybavení, takže jsem nakonec založila takový menší fundraising na www.lepotcommun.fr/pot/mcij6uo8. Čekají mě také cesty lodí a spousta dalších výdajů, takže za jakoukoliv pomoc budu vděčná.
Hrozně se těším, že najdu další opuštěná a stále ještě divoká místa a že budu pokračovat ve vedení „Simple Life,“ života venku bez nějakého velkého plánování, života bez hranic. Čekají mě další velké výzvy, do hry přijdou opět pouště…
