Z Provence přes Prahu, Turecko, Irán, Taklamakan, Tibet, jižní Asii a Indonésii doputovala Blandine až do Austrálie. Jak se jí tam líbí?
Tak jaká je Austrálie? Jednoduchá?
Je obrovská! Můžeš být připravený na cokoliv, hlavně když sem míříš z Indonésie, ale ten rozdíl je opravdu obrovský.
Byla to opravdová odměna být obklopena znovu nekonečnou přírodou, mít možnost kempovat skoro kdekoliv si zamanu, v mnohem lepších podmínkách a zdá se, že mnohem lehčeji. Na druhou stranu je tu ale mnoho výzev a nebezpečí. Velké vzdálenosti mezi zásobovacími body, vedro, trny a kameny a také, překvapivě, kvalita cest. V Asii jsem projela spousty opravdu hrůzostrašných cest a těšila jsem se, že v Austrálii na mě čeká pěkný asfalt. No, nic takového. Je tu hlavně štěrk a šotolina, na které stojí pohyb opravdu hodně sil. Ten povrch je tu hlavně kvůli tomu, aby odolal neskutečně těžkým silničním vlakům (dlouhým plně naloženým kamionům) a také zřejmě lépe odolává vysokým teplotám.
Také vítr dokáže být hodně konstantní a nepříjemný. Něco podobného jako jsem zažila v západní Číně.
Jakou cestu jsi zatím v Austrálii absolvovala?
Vyrazila jsem z Darwinu úplně na severním konci Severního teritoria blízko Indonésie a Timor Leste. Vyrazila jsem k jihu směrem na prašné cesty Kimberley, což je nejméně obydlený region Austrálie. 700 km na šotolině, štěrku a písku mi trvalo 14 dnů. Pak jsem pokračovala směrem na Pilbaru, která je plná nejstarších kamenných útvarů na zemi a je také opravdu divoká. Profil je houpavý a potom, co jsem projela Tibet, je dost úsměvné míjet cedule s nápisy „Hora X, výška 200 m.“
Jakými jedeš tedy cestami?
Prašné cesty a hlavní silnice. Mix obou. A překvapivě v určitém směru mohou být silnice těžší než prašné cesty. Je to tím, že auta zastavují mnohem méně, někdy během dne nezastaví žádné, každý spěchá do svého cíle. A vzdálenosti jsou zde obrovské. Celé dny a někdy i týdny se musím spolehnout na sebe, co se týká jídla, protože zásoby v domech u cesty jsou směšné.
Pokud jde o vodu, vždy něco najdu. Často najdu nedopité lahve vody, které lidé vyhazují z oken aut. Když zastavím na nějakém odpočívadle, většinou je tam dost dodávek a karavanů a lidé jsou zde velmi milí. Sami nabízejí vodu ze svých zásob.
Postupem času jsem začala přeci jen dávat přednost silnicím, protože jsem měla problémy s tím, abych dostala roční vízum, takže používám nyní hlavní transportní trasy, kde je také více pravděpodobné, že bude k dispozici telefonní signál.
Co počasí?
Ještě v Darwinu bylo opravdu horko a vlhko a já v té době byla totálně vyčerpaná z cestování jihovýchodní Asií. Nebyl ve mně kousíček psychické ani fyzické energie. Bylo to těžké a pochybovala jsem, jestli vůbec budu moci pokračovat. Nezvládla jsem ujet skoro více než 30 nebo 40 km za den, zastavovala jsem každých pět kilometrů. V Indonesii jsem přežila ďábelská vedra, ale nevím, tady to bylo fakt šílené. Úplně mě to odrovnávalo.
Teď je v Austrálii zima a v noci je vážně chladno. K ránu mi bývá dokonce zima – haha, což mě nutí občas rozdělat i oheň. Jsem ráda, že konečně zase můžu rozdělat oheň.
Co tvoje výbava, něco speciálního? Voda?
Přesně tak, v Darwinu jsem musela zrevidovat svoji výbavu. Přibalila jsem více nádob na vodu, nyní mohu vézt až 15 litrů tekutin. Ještě nikdy jsem je ovšem nenaplnila celé, protože je to samozřejmě moc těžké.
Vybavení do extrémních zimních podmínek jsem poslala sestře do Sydney, čímž jsem získala místo pro více jídla. Také jsem se trochu dovybavila, pokud jde o spojení. Poprvé jsem si pořídila simku, takže zážitky z cest mohu nyní sdílet aktuálněji a svoji práci tak více orientuji směrem k mobilním aplikacím. Každý den dobíjím telefon a powerbanku přes solární panel, což je v Austrálii opravdu snadné. Dohromady dávám také videa a k dispozici jsou již tři epizody Kick the World Australia, na tu poslední se můžete podívat tady: https://www.facebook.com/latrottineuse/videos/371231836856543/
Co divočina v Austrálii? Nějaká zajímavá zvířata? Hadí kousnutí?
Hehe! Nejprve mě zaujali ptáci. Jsou tu všude papoušci s neskutečnými barvami. Viděla jsem klokany a wallabi a spousty dravců kroužících nad silnicemi – je tu totiž k dispozici hodně mrtvé zvěře umírající pod koly aut. Také malí divocí psi a spousta much (na severu kvůli mouchám každý používá síťku přes hlavu). Jsou hrozně invasivní, tisíce mi vždy krouží kolem hlavy a živí se vlhkostí z očí, nosu, pusy, uší… nemají rádi oheň, takže se jich mohu zbavit jedině v blízkosti plamenů. Nebo se prostě zabarikáduji ve stanu. Jen musím být opatrná, abych nepustila jednu, nebo desítky dovnitř.
Hadů jsem viděla více v jihovýchodní Asii než tady. Tam bylo všudypřítomní, velcí zelení hadi často padali z palem, když jsem pod nimi kempovala.
Lidé se mě často ptají, zda se nebojím zvířat a já vždy říkám, že není důvod, aby na vás zvíře zaútočilo, pokud ho tedy nějak nevyrušujete. Samozřejmě si musíte dávat pozor, když jdete buší a podobně, ale skutečností zůstává, že největším nebezpečím pro ženu, která cestuje sama, je muž…:)
Nějaká zajímavá setkání na cestě? Kolik vlastně potkáš lidí za den?
Je to vlastně hodně zábavné, protože jsem obklopena novým druhem populace, o které jsem před tím nevěděla. Tady jim říkají „šediví nomádi.“ Většinu provozu zde tvoří důchodci cestující kolem Austrálie ve svých karavanech. Právě teď, když odpovídám na tvé otázky v motorestu u cesty, hodně z nich se mě vyptává na můj příběh. Často mě na cestě mnohokrát míjejí, protože nikam nespěchají a jezdí tam a zpátky bočními cestami k oceánu. Tady je to opravdu velká věc, cestovat kolem kontinentu, buď na jeden zátah, nebo během více let. Je na nich opravdu vidět vášeň pro objevování vlastní země a já si povídání s nimi většinou skutečně užívám. Vždy jsou ochotni mi pomoci a jsou úplně paf z koloběžky a toho, že jsem sem dojela až z Francie. Prožili již svůj život, děti odrostly, většinou již nejsou pod tlakem zaměstnání, takže je v tom takový duch, který obdivuji. Je tu také hodně mladých cestovatelů v terénních autech, se kterými se tu dělá slušný byznys, něco jako „outdoor adventures.“ Ráda se dívám na jejich vybavení – je vidět, že tradice životu v divočině tu stále přežívá.
Jsou tu také komunity aboridžinců. Mohla bych o tom říci mnoho, ale shrnu to tak, že se vyhýbám všem místům zaměřeným na turisty, protože se mi nelíbí, jak se bílí přiživují na přežívajících abordžinských skupinách. Jsem si jistá, že jsou zde také dobří lidé na obou stranách, kteří spolupracují, ale… zatím tu situaci jen tak nasávám a později se ji třeba pokusím nějak shrnout.
Jaké máš plány pro další měsíce?
Pokud dostanu roční vízum, vyrazím do zemí poblíž Národního parku Kirinji, Mount Augustus apod. Čeká na mě více prašných cest, jednou z nich je 1000 mil dlouhý bikový singletrack na jihu poblíž Perthu. To bude něco! A chtěla bych se také dostat do červeného středu a přejet Nullaborskou planinu. Prostě mám toho před sebou hodně.
Užíváš si to?:)
Ano, hodně!
Ne vždy tak moc, jak bych mohla, když se musím potýkat s časem a vízy. Ale je to prostě obrovská země se spoustou možností jednoduchého života na cestě, a to je to, proč tu jsem.
