Tento rozhovor vznikl během cesty Blandine Borneem. Dnes již La trottineuse brázdí australské pouště, nicméně pojďme se vrátit do Indonésie, ale také nahlédnout do plánů Blandine pro příštích pár měsíců, případně let.
Borneo? Proč Borneo? Neměla to být Austrálie?
Ještě ne. Pořád ještě jedu po Indonésii – Borneo patří částečně Malajsii a částečně Indonésii. Snažím se jet co nejvíc po pevnině a tohle je obrovské souostroví, takže pojedu stále na východ tak daleko, jak to půjde, abych se dostala co nejblíž Austrálii.
A jaké máš na Borneu plány?
Jedu cestou zvanou Trans – Kalimantan. Kalimantan je indonéská část Bornea.
Přijela jsem na Borneo, protože jsem si potřebovala obnovit vízum. Měla jsem dvě možnosti – letět letadlem, nebo najít cestu po pevnině a po moři. Druhá možnost nebyla nejjednodušší, ale podařilo se mi najít trajekt a chytit autobus. Vízum už bylo 10 dnů propadlé, tak jsem předpokládala, že dostanu pokutu, ale měla jsem štěstí a neplatila jsem vůbec nic.
A tak započala moje cesta Trans – Kalimantan. Chtěla jsem se dostat na druhou stranu ostrova. Cestu tvořily z části opravdu příkré kopce, ale i nižší hory. Zpočátku byla cesta moc pěkná, méně lidí a kvalitní silnice.
Tohle jsem po Sumatře vážně potřebovala. Tam na Sumatře to bylo skutečné dopravní peklo. Asi nejnebezpečnější dopravní situace, kterou jsem kdy zažila. Nebyly tam žádné odstavné pruhy, po kterých bych mohla jet. Byla jsem na úzké sinici spolu se všemi ostatními a auta i náklaďáky se chovaly stejně jako já na koloběžce – všichni se snažili při sjezdu z kopce získat co nejvyšší rychlost, aby pak do dalšího kopce dojeli s co možná nejnižším výdejem energie. Jen si představte, jaké to je, když takhle jedou stovky náklaďáků smíchané s tisíci motorkami ve dvou úzkých pruzích na silnici plné gigantických výmolů, kterým je třeba se vyhýbat… No, dala jsem tam svůj osobní rychlostní rekord, 72 km/h na plně naložené koloběžce!
Druhá část cesty přes Borneo vedla blízko pobřeží, což také znamenalo víc lidí. Cesta mi zabrala nějaký čas, takže když jsem konečně dojela na druhou stranu ostrova, musela jsem si vízum obnovit znova.
Jak to na Borneu vlastně vypadá? Je tam divoká příroda? Horko?
Indonésie a severovýchodní Asie už od Laosu je jako sauna. Celkem mi nedělá problém jezdit v horku, s trochou opatrnosti to nebyl problém například ani v iránské poušti nebo na poušti Taklamakan. Ale tady horko doprovází vlhkost vzduchu, což je vážně celkem nepříjemné. Vypotila jsem litry vody už první den. Začala jsem se potit už po jednom nebo dvou kilometrech, i když jsem vyrazila časně z rána. O hodinu později už jsem byla totálně promočená a teklo ze mě. Měla jsem propocené i boty, které začaly klouzat, takže bylo docela problematické se odrážet. Kdekoliv jsem zastavila, nechávala jsem po sobě louže potu. V nejteplejší denní dobu skoro nemůžete dýchat, pokud nezafouká vítr. Někdy cítím, jak mě spaluje horký vzduch vířící od asfaltu.
Mimoto je tu teď období dešťů. Prší zejména v noci, takže od nějakých 5, 6 hodin odpoledne vás může chytit šílená průtrž mračen. Sdílela jsem už spoustu fotek, jak kempuji v prázdných přístřešcích nebo pod čímkoli, protože déšť je tu opravdu intenzivní.
Už na první pohled to tu vypadá divoce, zvlášť mimo hlavní cesty. Na Sumatře jsem se jednou setkala s lidmi z vesnice, ve které předtím nikdo nikdy neviděl cizince. Byl to ohromující zážitek. Úplně jsem cítila to vzrušení, které se šířilo vesnicí, každý naprosto ohromený mou přítomností. Napsala jsem o tom článek, který si můžete přečíst na mém Facebooku zde: https://www.facebook.com/latrottineuse/posts/2158558690856876
Takže je to tu divoké, jsou tu všude okolo lesy, nádherná fauna a flora, což se prostě zdá být divoké každému ze západu. Ale když se s tímhle prostředím blíže seznámíte, zjistíte, že až tak divoké vlastně není.
Další věcí, které si hned všimnete, je odlesňování krajiny. Lesy tu vystřídaly rozsáhlé plantáže palem, ze kterých se vyrábí palmový olej. S tímto devastujícím průmyslem je spojena velká řada problémů, které se řeší celosvětově. Pro návštěvníky tyhle plantáže na první pohled vypadají kouzelně a já sama musím přiznat, že jsem tu často přespávala, protože tu je jinak dost obtížné najít volné, bezpečné a klidné místo na nocleh. Ale samozřejmě ve skutečnosti je to příšerné.
Mimochodem, jak ses vlastně dostala na Borneo? Ilegálně na lodi?
Ne, ne. Když jsem se potloukala v přístavu, našla jsem 2 nákladní lodě mířící na Jakartu nebo do Malajsie, ale kdybych na ně čekala, jen bych se zdržela a já jsem spěchala kvůli vyřízením víza. Také tu byly rybářské čluny, ale když jsem se začala poptávat na cestu, setkala jsem se se spoustou sexuálních narážek, pokřikovali na mě a gestikulovali, bylo to dost nepříjemné. Tak jsem si řekla, že asi bude bezpečnější zvolit jinou cestu, než být zavřená 2 dny na loďce jen s mužskou posádkou. Sexuální obtěžování a agrese jsou vůbec věci, které mě na cestě často potkávají. Někdy mi to naruší plány, ale je lepší dbát na bezpečnost.
Nakonec jsem našla pravidelný trajekt národní dopravní společnosti Pelni. Tyhle trajekty představují pro místní chudé rodiny oblíbený způsob, jak se dostat z ostrova na ostrov, když navštěvují třeba velmi vzdálené části rodiny. Cesta může trvat i řadu dní. Bohatší cestují samozřejmě raději letecky. Tenhle způsob cestování se také dostal do povědomí cestovatelů, protože stejně jako třeba vlaky v centrální Asii, vám umožní nahlédnout mezi místní. Trajekt jel jednou za měsíc, ale měla jsem štěstí a čekala jsem jen deset dní. Prodávají se jízdenky za jednu cenu, do ekonomické třídy, což znamená, že si prostě najdete volné místo na zemi mezi šváby a krysami. Věděla jsem, že členové posádky někdy cestujícím prodají svou vlastní kabinu, takže jsem se poptala a dostala jsem ji. Chtěla jsem ji hlavně proto, že už jsem byla unavená z toho, jak na mě místní jako na cizince pořád zírali, a k ženě, která cestuje sama, jsou navíc muži často dotěrní.
Na cestě kolem světa jsi přes dva roky, když k tomu připočteme cestu kolem Evropy, jsou to roky tři. Co myslíš, stálo to do teď za to?
Před necelými třemi a půl lety, bylo to 15. listopadu 2015, jsem změnila svůj život a vydala se na cesty. Po celou tu dobu jsem v pohybu, mimo čtyřměsíční zastávky v Provence v zimě a další čtyřměsíční pauzy v Kyrgyzstánu, kde jsem čekala na vízum do Číny. Cestování po Evropě přešlo v cestování po celém světě a celé to je spíš jako způsob života, než jen jako výlet z bodu A do bodu B. Je to dobrodružství s otevřeným koncem.
Upřímně, jihovýchodní Asie je pro někoho, kdo má rád samotu, kempování v divočině, pouště a podobně, docela náročná. Je to tu přelidněné, je obtížné najít místo na bivakování, jsem každý den promočená a tak. A neustálá administrativa spojená s vízy mě zdržuje a zasahuje do prostého způsobu života, který bych chtěla vést. Nemůžu být zcela svobodná, když musím soustavně myslet na to, abych postupovala dál a včas se přesunula do další země. Musím se držet hlavních tahů, což je něco úplně jiného, než bych si s koloběžkou představovala. Už mám dost dopravní zácpy, asfaltu a špíny, bez čehož bych se ráda obešla.
Na západě je jihovýchodní Asie propagovaná jako sen – nádherné pláže, průzračná voda, kokosy, palmy,… Tomu já se vyhýbám. Nebyla jsem jedinkrát na pláži, nesmočila jsem nohu v moři, nikdy jsem si nekoupila kokos s brčkem. Zažila jsem víc z opačné strany pohlednice a to byl také můj záměr. Nejsem turistka, jsem naopak kritik fenoménu masové turistiky.
Jihovýchodní Asie je pro mě jakýsi dlouhý bolestivý přechod mezi Čínou a Austrálií, takže jsem se musela snažit, abych vůči tomuhle místu nezahořkla, protože v takovém případě by celé to moje cestování prostě nemělo smysl.
A na závěr – jaké jsou tvé další plány?
Tak Austrálie, samozřejmě. Strašně moc se tam těším. Je to moje země zaslíbená. Představa Austrálie mě pohání dál a dál po tomhle souostroví. Bude to nový kontinent, nové výzvy. Chtěla bych ho na koloběžce celý pořádně prozkoumat. Předpokládám, že začnu v Darwinu na severu země a pojedu na jihozápad. Ráda bych tam strávila tolik času, kolik bude třeba na poznání celé země, předpokládám tak rok, země je to obrovská. Naštěstí australská víza jsou vůči turistům velmi vstřícná.
Pouště, hory, lesy, spousta různých prostředí. To je to, co Austrálie nabízí. Mám v plánu se pohybovat hodně mimo silnice a hlavní tahy. Je tam spousta opravdu mystických trailů a cest, které mohou být opravdu náročné, ale na druhou stranu také zajímavé. Slavná Dalton Highway protínající centrální poušť od severu k jihu není úplně v mém hledáčku (koneckonců ji projel francouzský tým pár let nazpět). Myslím spíš třeba na Munda Biddi, Tanami a podobné cesty, které jsou skvělou příležitostí na to se ztratit daleko od civilizace.
A pak mám ještě jeden nápad. Ráda bych projela trasu Indian Pacific Wheel Race, který je více než 5000 km dlouhý, na opravdovém jihu Austrálie. Od oceánu k oceánu, přes Australské Alpy a planinu Nullabor (nullabor = bez stromů, v podstatě jde o poušť), mystické místo pro Australany.: https://ridewithgps.com/routes/18777910 (bohužel legenda ultracyklistických závodů, Mike Hall, během tohoto závodu zemřel po střetu s autem.)
Myslím, že na Nullabor plain je asi tak nějak 150 km dlouhá cesta bez jediné zatáčky. A cyklisté, kteří přejedou Nullabor, dostanou pěkný odznak. Ten bych chtěla.
A nejvzdálenější plány?
No, pokud se mi po tom všem nezačne v Austrálii líbit tak, že tam zůstanu, budu muset najít cestu do Ameriky. A tam samozřejmě mám na mysli jedinou věc. Přejet ji ze severu na jih nebo z jihu na sever. Uvidíme…
--
Blandine ⌇ La Trottineuse
Facebook → https://www.facebook.com/latrottineuse
Web → www.wot.latrottineuse.com
Twitter → @latrottineuse
