Kniha Giro 100 na koloběžce a jiné příběhy – aneb půl života s koloběžkou byla beznadějně vyprodána před pár lety a vlastně jsem nikdy neměl v plánu ji dotisknout.
Vinou Tomáše Hájka, který ji tak hrozně moc chtěl, až jich koupil 200 kousků, se však situace změnila.
Druhé vydání knihy je od dnešního dne na světě a k dispozici je tedy
- buď přímo u Tomáše,
- nebo přímo u nás v obchůdku Koloběžkového portálu,
- u Kickbiku
- a průběžně také v každé kvalitní koloběžkárně na světě.
Díky kolabujícímu světu, který z papíru udělal zlato, je nyní k mání za 540,- Kč, což je o 50 korun více než první vydání. Obsahově je stejná, naleznete v ní jen 4 strany navíc – druhý doslov.
A ten zní takto:
Druhý doslov
Od prvního vydání této knihy uběhly čtyři roky a její podnázev půl života s koloběžkou již tedy neplatí. Je to již více než polovina života. Letí to.
Druhé vydání knihy nebylo vlastně nikdy v plánu, ale cesty osudu jsou samozřejmě nevyzpytatelné. Když mi v létě psal Tomáš Hájek o pár knížek, z legrace jsem mu odpověděl, že by jich musel koupit dvě stě. Tomáš jich dvě stě koupil. A v ruce máte tedy druhé vydání. Mimochodem, Tomáši, díky moc!
Z Gira zbyly jen vzpomínky a jeden větší dluh. Film, který jsme kdysi slíbili všem, kteří na naše putování přispěli leckdy nemalým finančním obnosem. Jeho příběh je trnitý a v průběhu let prošel mnoha kotrmelci, nicméně v současné době se blížím k jeho dokončení. Bude trochu jiný, než jsme kdysi plánovali, bude o Giru, ale také o koloběžkách jako takových.
V roce 2018 slavila totiž nejstarší koloběžková soutěž světa Rollo liga padesát let existence. Na jaře jsme uspořádali velké setkání všech velmistrů tohoto krásného sportu a slavnostně otevřeli Koloběžkové muzeum Hlavního města Prahy. A na podzim téhož roku jsme se sešli na místě pro koloběžkový sport posvátném, na chalupě Vaška Březiny na šumavském Šindlově, kde jsme s definitivní platností uložili pod zem urnu s Jirkou Dupalem, nestorem a ikonou českého koloběžkového sportu. Když jsem viděl všechny ty dnes již sedmdesátileté kluky, jak společně vzpomínají na padesát let staré koloběžkové příhody, když jsme spolu dlouhé hodiny seděli u piva a oni vyprávěli a vyprávěli a listovali fotkami a zase vyprávěli, vlastně mi to celé došlo. Ten film by neměl být jen o Giru na koloběžce, které je samo o sobě jen jednou z mnoha kapitol koloběžkových dějin. Měl by být o koloběžkách, o koloběžkovém sportu jako takovém, o všech těch lidech, závodech, výletech a příhodách, které přineslo minulých padesát let. O historii, bez které bych se téměř jistě na koloběžku nepostavil ani já, bez které by nebyla žádná Tour, žádné Giro, žádná kniha, žádný film. Bez které bych dost dobře možná stále seděl deset hodin denně někde v kanceláři a život by mi utíkal mezi prsty.
Postupně jsem tedy začal navštěvovat s kamerou všechny pamětníky a každá z těch návštěv mě jen víc utvrdila v tom, že celý ten koncept je správný. Na svět přicházely vybledlé fotky, ručně psané kroniky, záběry točené starou sedmičkou v sedmdesátých letech. To vše mi kluci předávali s neskutečnými příhodami na rtech, u kterých se jim leckdy leskly oči…
Takže ano, film určitě bude, protože si to nezaslouží jen ti, kteří na naše dobrodružství přispěly, ale také koloběžkový sport a všichni ti, kteří ho posledních padesát let drží při životě. I ti, kteří nás v průběhu těch let opustili. Dupík, Vlasta Filip, Petr Vik, Ville Vickholm, Esa Mononen, Břéťa Michálek. A bude také kniha, která definitivně zaznamená na věky vše tak, aby již nikdy nezmizelo v propadlišti dějin.
Ty čtyři roky utekly opravdu rychle. Doubek, který jsme zasadili na zahradě, povyskočil a letos poprvé přerostl Honzíka. Tak mu ale neříkám. Je to Honzoun, Hóňa, Buřt… Ale nejčastěji mu říkám kámo, a to z jednoho jediného důvodu. Je to totiž můj největší kamarád. Celé dny se dokážeme toulat po lesích, stavět chýše a bunkry, lítat na kole po stezkách všeho druhu, proplouvat temnými zákoutími pískoven, rybníků, řek a zopakovat si stokrát jízdu na tom samém tobogánu. Nosíme domů spousty hub, borůvek, ostružin a lesních jahod, které pak baštíme v knedlících od mámy, až se nám loupe za ušima. Čteme Mayovky a Foglarovky a posloucháme všechny moje zapomenuté punkové kazety, které jsme přemístili do dílny. Má tam vlastní nářadí a ponk, na kterém pořád jen lepíme a šroubujeme lodě, pistole, meče a vůbec vše, co nás napadne. A když jdeme večer spát, ožívají naše zážitky ve skutečných příbězích generála Custera u Little Big Hornu, Jana Žižky u Rábí, Blanických rytířů i parašutistů, když se k zemi snáší Gabčík, Kubiš, Opálka.
Všechno mě to hrozně baví a ze všeho mám hrozně dobrý pocit. I ze současných koloběžkových závodů a všech těch kluků a holek, kteří si stále v duchu praotců našeho sportu dokáží sednout společně večer u ohně, u kterého prozpívají celou noc, aby pak po pár hodinkách spánku bojovali na trati na strojích se stupátky mezi dvěma koly. A smeknout nutno před těmi, kteří i v takové situaci, stejně jako my před pár lety a naši předchůdci před desítkami let, dokáží vyhrávat… dokonce celou Rollo ligu, jako letos Pelcík a Kačka.
A pokud jste knihu četli pozorně, pamatujete si jistě na naše první dobrodružství na ká pětkách od Petra Vavruši. Ta moje odpočívala dlouho v muzeu. Až do letoška. Láďa jí dal nový pirátský kabát a Honzík ji dostal ke čtvrtým narozeninám. Koloběžka téměř čtvrt století stará tak žije dál a kruh se tímto, řekl bych, uzavírá.
Sice se budu opakovat, ale nelze konstatovat jinak, než že vše je, jak má být. Štěstí přeje připraveným…
