Hannu Vierikko a Alpo Kuusisto. Dvě jména, které zná snad každý koloběžkář. Hannu přivedl na trh koloběžku s velkým předním a malým zadním kolem a Alpo mu pomohl dát jí věhlas svými neskutečnými sportovními výkony. Známe se již nějakých patnáct let a zážitky s oběma Finy by vystačili na několik dílů našeho povídání. Na to třeba také jednou dojde, ale před tím tu máme rozhovor nejen o Kickbiku, ale také o setkání koloběžkových národů v devadesátých letech…
Jak jste se vy dva vlastně poznali?
Hannu: No to je vlastně docela dobrá otázka
Alpo: Myslím 1993, nebo 1994.
Hannu: 1994 před orienťáckým Mistrovstvím světa v Polsku. Já jsem byl doktorem juniorského finského nároďáku orientačních běžců, a toho byl součástí i Alpo.
Alpo: Tehdy jsem se nedostal na mistrovství světa v Polsku, protože jsem se při nominačním závodě pohádal s reprezentačním trenérem. Nedávalo mi smysl běhat kvalifikaci v lesích úplně jiného typu, než nás měly čekat v Polsku. No a tak jsem nikam nejel.
Hannu (uprostřed) a Alpo (vlevo) deset let po setkání na historicky prvním MS v koloběhu - 1. a 2. místo na 10km
Hannu, a co bylo před tím?
Hannu: Jak víš, mám doma přes 60 titulů ledoběžkového mistra světa v distancích 50m – 100km. Prostě všechny tratě. Pořád jen první. Asi patnáct let v kuse. No a v roce 1988 jsme založili ledoběžkový klub Ketkupolkka, což je dodnes nejúspěšnější ledoběžkový a také koloběžkový klub.
Alpo: Ono Hannu se nedal jen tak porazit. Trénoval jako šílený. Z té doby je ta historka s Villem?
Hannu: No to bylo peklo. Dost jsem se snažil ledoběžky ve Finsku popularizovat. Pořádal jsem velký ledoběžkový závod a protože jsem si byl jistý, že nemůžu prohrát, věnoval jsem do závodu jako cenu pro vítěze zájezd na Floridu. Bylo ten den 25 pod nulou a traktor nějak nemohl prohrnout trať, takže se jelo na těžkém podkladu. A v ten den se poprvé objevil Ville Vickholm. Nikdy před tím jsem ho neviděl. Jel jak blázen. Absolutně jsem ho nemohl setřást. Nakonec jsem ho porazil až v závěrečném sprintu.
Alpo: Byl to vynikající chlapík. I z nás se později stali přátelé. Ville se staral celá devadesátá léta o koloběžkové a ledoběžkové dění ve Finsku. V podstatě až do jeho smrti v roce 2004, kdy ho při tréninku srazil opilý řidič.
Ville Vickholm (vlevo) na startu jednoho z jeho posledních závodů - EC Rožnov 2003
Jak jste se tedy od ledoběžek dostali ke koloběžkám?
Hannu: No vlastně bylo to docela šílené. V té době jsem trénoval někdy i třikrát denně. Jen proto, abych byl nejlepší. A protože jsem byl v tomto směru úplný blázen, logicky jsem začal shánět něco, co by simulovalo ledoběžku v létě. Ledoběžku na kolech
Takže koloběžku vlastně koloběžku?
Hannu: V roce 1991 jsem postavil první prototyp koloběžky. Vypadala ale stejně jako ledoběžka. Čtyři kola a dvě stupátka. Na trénink to bylo dobré, ale úplně nic světoborného to nebylo. Další verze už byla jen na dvou kolech.
Tou dobou jsem studoval medicínu, ale mnohem více než studiu jsem se věnoval koloběžkám a v zimě ledoběžkám. No a z roku 1991 je také fotografie z deníku Helsingin Sanomat. Udělali se mnou velký rozhovor, na který jsem si musel odskočit rovnou z přednášky.
Tak to je ta fotka, parádní stupátko a řídítka navařená rovnou na vidlici
Takže první koloběžka. A co bylo dál?
Hannu: Já jsem pořád spekuloval a vymýšlel, co a jak na té koloběžce vylepšit. Jestli ji vyrábět z oceli nebo hliníku. No a jednou jsem takhle seděl na terase jedné hospody, jak jinak než s pivkem v ruce, a na zdi tam vysela krásná ohlá trubka. Byla v ní lehkost a kus designu. Jemný oválný tvar. A to mě inspirovalo. Postavil jsem tedy první hliníkovou koloběžku tak nějak podobnou současnému Kickbiku. Vážila 5kg a šířka jejího stupátka byla 5cm.
No a v roce 1992 jsem chtěl začít ty koloběžky vyrábět. Ale bylo s tím spousta problémů. Ten největší, že se mi rám různě bortil a lámalJ
Alpo: Takže nakonec Hannu začal stavět koloběžky ocelové. Někdy v roce 1994?
Hannu: První produkce asi 120 koloběžek vznikla v roce 1994.
Proč zrovna Kickbike?
Hannu: Pořád jsme přemýšleli, jak ty koloběžky pojmenovat. Napadaly nás různá finská slova jako Ketkulauta, Ketkupolkka, Potkis a další. Ale nakonec jsme vymysleli tenhle mezinárodní název. A hned v roce 1994 jsme zaregistrovali značku Kickbike a společnost Kickbike Potkukelka International.
Alpo, a ty jsi tedy po roce 1994 propadl koloběžkám?
Alpo: V podstatě ano. Pořád jsem dělal orientační běh, ale postupně jsem začal více a více jezdit na koloběžce. Závodil jsem v zimě i v létě. Pořád dokola. Postupem času jsem se dostal k těm dlouhým štrekám. Jeli jsme třeba na Gibraltar, potom přejezd Ameriky, Paris – Brest – Paris a další. Ale to je na samostatné vyprávění.
Alpo při přejezdu Ameriky kdesi v Utahu
Hannu: A začali jsme poznávat další koloběžkový svět. Někdy v roce 1996 přišel první kontakt s Holanďany. Byl to možná Ville, který byl na dovolené v Holandsku a náhodou tam potkal koloběžkový závod. Holanďané jezdili na těch jejich legračních koloběžkách 12“ s vysokými řídítky. No a Ville je tam tehdy všechny vyšmíkal.
Na jaře 1997 jsme se tam pak zúčastnili prvních mezinárodních závodů, které pořádala Thijza Brower, pozdější předsedkyně IKSA. No tipni si, kdo vyhrál. A ten samý rok jsem se poprvé viděl s Vincentem Gooikerem (dnešní největší velkoobchodní prodejce koloběžek, pozn. red.). On tehdy vyhrál slavný závod 11 měst. V cíli bylo 10.000 diváků. Docela jsme koukali.
Alpo s El Diablem někdy v roce 2003 v Alpách - to ještě nevěděl, že za deset let Tour objede celou na koloběžce
A co kontakt s Čechy?
Alpo: No nejdříve přišli Němci. Četli jsme nějaký článek o koloběžkách v Německu. Od Joachima Franze. A vydali se tam. Byly to velké závody a Němci tehdy jezdili hodně dobře.
Hannu: A kontakt s Čechy proběhl pře Petra Vavrušu. Ozval se nám, že se v Čechách jezdí nestarší koloběžková liga světa. Tehdy se k vám poprvé vydal Esa Mononen na ligu do Bystřičky. To bylo v roce 1998.
Alpo: A já ten samý rok přijel na Šumavu. Bylo to všechno opravdu hodně syrové. Před tím jsme byli na závodech v Holandsku a tam se všichni tvářili, jako že jsou obrovští profesionálové. No, znáš je. Berou vše prostě úplně na 100%. Jenže Šumava byla prostě Šumava. Ty víš, o co jde. Chalupa na stráni. Nějakých 30 chasníků na 12“ koloběžkách. Gazárek, Hub, Dupal, Seemann, Ešner – všechna tahle jména tam již tehdy byla. A samozřejmě nikdo nemluvil jinak než Česky. Jen Petr Hub. Trošku.
Vlastně to začalo tím, že mě vyzvedli na letišti a nikdo neuměl Anglicky. Tak jsem jel a nevěděl ani moc kam. Na chalupě hned sudy piva, spousty alkoholu. Hráli se karty a tak dále. V porovnání s Holandskem prostě úplně něco jiného. Bylo to takové … opravdové. A mému srdci samozřejmě bližší. První závod jsem vyhrál, ale časovku do kopce, myslím, ne. Ta noc ze soboty na neděli byla opravdu brutální.
Hannu: No těch historek s Čechy je samozřejmě hrozně moc. Ale to je možná na jiné povídání. A něco je možná spíše nezveřejnitelné:):)
Alpo v poslední den Tour de France 2013
Tak zpátky ke Kickbiku. Jak to bylo dál?
Hannu: Já jsem brzy zjistil, že výroba ve Finsku je opravdu drahá. Někdy v roce 1997 jsem začal spolupracovat s výrobcem cyklistických komponentů Nishiki Bikes. A výrobu jsem postupně přesunul do Asie.
No a v roce 2001 jsem se definitivně rozloučil s nemocnicí. Koloběžkám jsem se věnoval celý život naplno a nakonec jsem zjistil, že mi nedává smysl do toho míchat doktořinu. Začal jsem se živit stoprocentně tím, co jsem měl a stále mám nejraději.
A nakonec ses tedy vrátil k hliníku?
Hannu: Někdy v roce 2005 jsem definitivně zakotvil u firmy TAROKA. A začali jsme pracovat na tom, abychom koloběžky mohli konečně začít dělat z hliníku. A to se v roce 2007 povedlo. Od té doby je kompletní MAX série hliníková. Ocelové (levnější) koloběžky série G4 děláme samozřejmě stále, ale jsou spíše v menšině.
Alpo: Jen design rámu je pořád stejný. Jedna trubka od hlavy až na konec stupátka, kde je na ni navařena zadní vidlice. Jednoduché a zároveň geniální…
(o tom, zase někde příště…)
