Styrkepröven je 543 km dlouhý silniční ultra závod z Trondheimu do Osla a letos se na něj vydali v rámci projektu KICK DISTANCE 2019 čtyři koloběžkáři. Guido, Jurek, David a Pája. Do cíle dojeli v časovém limitu 36 hodin dva. Jaké to bylo?
Jak to celé viděl David Pasek?
Davide, tys byl jediný, kdo to dojel, je to tak?
Dojel také Jurek Milewski, stihnul to cca. 9 minut před koncem limitu doby, který pro nás byl nastaven na 36 hodin. Jako kolobežkáři jsme byli zařazeni v Trondheimu do úplně prvního startovacího bloku v pátek v 18:00.
Jaké to bylo?
Bylo to hodně dlouhé a během skoro dne a půl na stupátku jsem zažil celé spektrum toho, co je možné: zima blízko bodu mrazu, déšť v kopcích, noc, která nevyžadovala ani světla, nepříjemný provoz ale také hezké cesty krásnou přírodu. Trasa vedla také podél krásných řek a Norové cestou hodně fandili – když viděli koloběžku, byli z toho úplně vedle. Na každém kruháči byli dva lidé, kteří ukazovali směr a řídili provoz.
Co bylo nejtěžší?
Asi mentálně nejtěžší bylo, že trasa posledních 40 km nevede do Osla přímo, ale přes okliky. Udržet motivaci bylo v kombinací s vysílením těžké.
Jaká byla tvoje taktika, jídlo, pití a tak?
Tražt jsem si rozkládal na mále časti a porovnával s tím, co už jsem kdy ujel. Začali jsme na můj vkus opět moc rychle, ale k té rozumné variantě se asi nikdy nedopracujeme.
Snažil jsem se dělat přestávky co nejkratší a zvyšovat frekvenci ke konci. Zdroj byl převážně náš podpůrný team, který měl k dispozici dvě auta. Tvořili ho Juliane Kovacs a moji rodiče – Zorka a Vláda Pašek. Že jsme to opravdu pojali jako závod a odstupy se průběžně zvětšovaly, znamenalo postupně větší a větší problém. Tím, že účastnici, kteří to nakonec vzdali, podpůrný team zesílili, zbylo na Jurka i na mě ve finále jedno auto.
Každý si zabalil krabici se sportovní výživou, jako jsou gely a tyčinky. Měl jsem si to ale lépe připravit a propočítat. Jinak jsme společně nakoupili banány, bagety, sušenky, ale také sýr halumi, který se velmi osvědčil při přejezdu Kypru. Navíc jsme měli polévky z pytlíku a dost silného teplého kafe.
Po 24 hodinách a cca. 400km jsem udělal skoro půlhodinovou přestávku, probrali jsme strategii s podpůrným teamem do poslední časti – zbývalo ještě 140 km. Schopnost těla v tom momentě byla už značně limitována a začal jsem si dělat starost o časový limit.
Jak jsi jel vlastně dlouho, průměr, nastoupáno a další údaje?
Podle mého wahoo jsem ujel 538,90km s převýšením 4491 m. Průměr byl 16.1 km/h a v pohybu 18.00 km/h. Celkově jsem si užil stupátko 33:27:53 hodin a pauzy se sečetly na trochu méně než tři a půl hodiny.
Poznamenalo tě to nějak?:)
První dva dny jsem skoro nemohl chodit a docela dost mi natekl levý kotník. Jinak brněj ruce … takže nic závažného.
Dost náročná byla také jizda do a z Norska – je to autem hrozně daleko.
A další plány?
Teď je takový příjemný moment lehkosti, než nás zase nějaká blbost nápadné.
A jak to viděla Pája Trojancová?
Tak jaký to bylo? Dlouhý?
Strašně dlouhý.
Jak vlastně vypadá takový závod?
Projíždí se kus Norska z Trondheimu do Osla, což je 540 km. Na startu je přes 1000 cyklistů, kteří startují v různý čas podle toho, za jak dlouho si myslí, že to zvládnou. Takže my jako koloběžkáři jsme odstartovali s první vlnou v pátek v 6 večer a postupně nás míjeli pořád rychlejší cyklisti. Největší borci na kolech to dávají ve skupince s průměrkou přes 34 km/h. Jede se pěknou krajinou, i v noci je světlo, paráda. Jenom je to dlouhý.
Co bylo nejtěžší?
V pátek v noci pár hodin pršelo, teploty padaly k nule a celkem jsme prochladli, Guido s Jurkem se museli dlouho ohřívat v autě, aby trochu rozmrzli a začali zase cítit ruce. Ale nejhorší byl vítr, který nepřál ani trochu a foukal vytrvale proti. V první části je 100 kilometrů víceméně mírně nahoru, není tam ani moc zatáček, vidíš daleko před sebe a o to víc vnímáš, jak ti to nejede.
Jak jsi s tím bojovala a co rozhodlo o tom, žes to zabalila?
No bojovala jsem špatně. Už někde za 150. kilometrem mi bylo jasné, že na tohle prostě nemám. A protože jsme měli s sebou 2 auta, přičemž jedno jelo se mnou a druhé vepředu obsluhovalo 3 chlapy už poměrně dost daleko od sebe, rozhodla jsem se déle netrápit, převlíknout dres, skočit do auta a zbytek závodu si užít jako support. A to jsem si užila moc. Guido se pak o sto kilometrů dále rozhodl podobně.
Jak se ti jelo s klukama vlastně?
Vlastně nijak, tak pomalu jako já nikdo z nich nejel. Ale i když každý zvlášť a jenom půlka nás dorazila do cíle, stálo to fakt za to, obrovský zážitek. David a Jurek to zvládli celé a byli úplně neskuteční.
