Oslavy 50 let Rollo ligy vypuknou již v pátek, takže vás asi celý týden budu otravovat historickým vzpomínáním. Tak jako dnes článkem Wandy Štrejlové, dvojnásobné vítězky Rollo ligy z let 1973 a 1974. Je opět o Hulájnoze.
A kdo váhá, na Šumavě je zatím ještě pár postelí volných, nebo se případně nějak seskupíme a přeskupíme. O víkendu má být hezky, zejména v sobotu. To si Jirka Dupal zaslouží...
Střípky ze života 3 (jak mě chtěli propustit…)
„Rollo club“, aneb klub koloběžkářů, jsme založili na střední škole a ještě pár následujících let vydržel ve stejném obsazení, přestože jsme se po matuře rozlétli po světě.
Já jsem se tedy rozlétla do Poldovky, protože mi strana a vláda znemožnila jít se študovat na učitelku (zaplať bůh).
Do tohoto klubu jsem se registrovala s velkým nadšením, neboť jsem vždy měla ráda věci nestandardní a nedavové (to, že mě tatínek – absolutní monarcha – vyhodil z domu i s koloběžkou, je na jiný příběh).
Asi nás závodilo tenkrát v republice (ČSSR) kolem stovky. Já byla druhá nejlepší ženská a ve společném žebříčku jsem byla v první polovině.
V každém městě, který mělo podobný klub, se totiž pořádaly dvoudenní závody, takzv. „liga“. První den se jel „teréňák“ – okruh
No a na závěr sezony se jezdívala takzv. „Hulajnoga“ na výročí „Dnu znárodnění“. To se to v pátek v pozdním odpoledni sjíždělo do Prahy, odkud se vyráželo na Plzeň + všechny hospody na cestě. V pátek se přespávalo v Berouně a Plzeň se dokonávala celou sobotu, páč bylo cestou hodně hospod. Také oblečení účastníků bývalo rozmanité, většinou VELMI rozmanité.
Ten rok, o kterém chci hovořit, jsem se také pěkně „vymódila“. Vzala jsem si poldovský bagančata, natřený na bílo s červenou kytičkou na špičce. Pohled výš zůstal stát na kostkovaných podkolenkách po tatínkovi, dále jsem měla pepito pumky i s vestičkou (kostýmek za pár šupů z bazaru), na hlavě jsem měla hedvábný šátek a na něm poldovskou přilbu, na které byla z izolace vymodelovaná anténka – to abych lépe vysílala. Kolem pasu jsem měla plechovou sukýnku vyrobenou z drátu a expedičních tabulek a na každé tabulce visela červená odrazka na kolo (no tenkrát mě to stálo majlant). Jo a na řídítkách jsem měla připevněnu baterku, spacák a pár hygienických věcí, aby se neřeklo, že jsem prase.
Problém byl v tom, že jsem na Beroun vyjížděla zcela sama samotinká až po odpolední směně (po 22. hod.) za hurónského smíchu všech svých spolupracovníků.
Ale jakmile jsem se dostala za Kladno do berounských lesů a ta blbá plechová sukýnka chrastila asi na
Napřed jsem odmontovala tu sukýnku, abych tak strašně nechrastila. Nakonec jsem zhasla i tu baterku, která o mně vyprávěla náhodným vrahům také hodně daleko. Ale vzhledem k tomu, že jsem zůstala neosvětlená, při každém projíždějícím automobilu jsem hopsala i s koloběžkou do strouhy, aby mě nezabil.
No těsně před půlnocí jsem dorazila do berounské tělocvičny, kde byl zamluven nocleh. Ano – přivítání bylo velkolepé a při vyprávění mých zážitků a dojmů z cesty se všichni řehtali jako blázen, navíc, když viděli můj mundůr.
Druhý den cesta do Plzně proběhla v téže opilecké náladě, akorát jsme si museli dávat pozor na Ejpovický kopec, páč tam ta koloběžka uměla udělat i
V Plzni se přespalo, vystřízlivělo a v odpoledních nedělních hodinách jsme se porůznu rozjížděli po vlasti. Já jsem se držela pražské party. Cesta vlakem do Prahy proběhla bez problémů, ale nějak jsem se zapomněla v pražském „rollo clubu“ déle, než jsem zamýšlela, až mi ujel poslední vlak do Kladna a já musela ranním „šichťákem“. Nojo, ale byl to šichťák na nic, páč já dělala od šesti a on mě dopravil na šichtu od sedmi.
No a já musela v tom, v čem jsem byla, projít dílnou, neboť šatny byly až za pracovištěm. A Teď, jak jsem pomalu a vznešeně (to já musím, když jsem v průšvihu, si zachovat aspoň vznešenost) procházela tou dílnou, tak slyším, jak se za mnou šíří ticho. Všichni – jak jsem postupně procházela, zůstali strnule stát, přestali pracovat s napřaženým nástrojem v ruce – a jen zírali. A jak je u mě zvykem, když to nepotřebuju, tak potkám všechny vedoucí. Ano – zrovna šli z porady. Nevěděli, zda si mají zachovat chladnou přísnost, či se válet smíchy. Však jsem si všimla i při té vznešené chůzi, jak jim cukají koutky úst.
Nojo, ale vzhledem k tomu, že jsem zastavila veškerý pracovní cyklus aspoň na půl hodiny, páč, když se všichni dostali z úžasu, tak se ještě hodnou chvíli řehtali, rozhodli se vedoucí pracovníci, že tam takovýho „recesistu“ nechtějí a poslali mě na osobní oddělení s tím, ať si mě někam přeřadí, s dopisem, že „zesměšňuji“ pracovní bezpečnostní pomůcky (!)
Tenkrát byl na osobním takový hodný člověk a já tam přišla v tomtéž, kvůli čemu mě vyrazili. Ten chlapík se napřed asi 15 minut řehtal, když mě viděl – a taky ten dopis, zatímco já plakala zoufalstvím, neboť to bylo moje první zaměstnání a byla jsem tam sotva dva měsíce. Nic neřekl, vzal telefon a zavolal mému vedení, že jsem celá nešťastná, že pláču a že slibuju, že už budu hodná a aby mě vzali nazpět. No – vzali.
A už za půl roku jsem byla vyhodnocena jako nejlepší pracovník, měsíc na to mi dali kárný opatření za chlast na pracovišti, tři měsíce na to jsem vyhrála soutěž podnikových nástěnek, páč jsem uměla nakreslit Lenina, dva měsíce na to mě povýšili – a v těchto bláznivých sinusoidách jedu dodnes, páč ten střed nějak nikdy nestačím zachytit……
