Na konci června se v Plzni jelo koloběžkové Mistrovství republiky a já se na Lopatárně sešel s plzeňskými koloběžkáři, kluky, kteří pamatují stará dobrá sedmdesátá léta koloběžkového sportu. Bylo to krásné povídání nejen o koloběžkových Rallye a Rollo lize, ale třeba o cestě do Paříže, do Erfurtu a tak všelijak o životě vůbec.
Tonda Srb, Richard Pašek, Honza Pechan, Jirka Pech, JAS klub, Bůžo klub, Inkognito Plzeň. Jména téměř zapomenutá, jsou zpět a s nimi ožívají historky přes čtyřicet let staré…
JAS Plzeň - vpravo Tonda Srb
Začali jsme každý tak nějak různě. Většinou v devětašedesátym, v sedmdesátym roce.
Potom, co se Tonda Srba vrátil z vojny, nás vzal Venca Viktora, se kterým Tonda tancoval v souboru tanců, na závody.
Jde o to, že v Plzni byly vlastně tři kluby - Bůžo klub, JAS klub a Inkognito, který vzniklo v Černicích. Bůžo klub pak skončil a vlastně se sloučil s JAS klubem, ze kterého vzešla známá letka Tonda Srb, Karel Černý a Láďa Svoboda. Všichni jsme byli vlastně lyžaři a koloběžky byly takový doplňkový sport. Vlastně jako Pešťáci – starej Pešta s náma vlastně závodil ve Slávii.
Koloběžkové Rallye Bratislava - Brno - Praha
Rallye jsme jeli asi tři, někdo dvě. Rallye měl na triku Jarda Dvořák a Mladej svět. Jestli si to dobře pamatujeme, každej mančaft musel složit asi osm tisíc a v tom pak bylo všechno – ubytování, stravování, doprovodná auta a tak dále. Kluci Pražáci jezdili v trikách Mladýho světa. Jezdily jakoby částečně i firemní týmy, Písek jezdil pod Favoritem a tak podobně.
Jelo se každý den tak nějak 30 – 40 kilometrů každá etapa. Start byl ve tři hodiny odpoledne a jezdilo se hodně za uzavřeného provozu. Byla to prostě velká akce, v rádiu třeba dávali spoty z trati a tak dále. Průměr jsme jezdili tak nějak 26, 27 kilometrů v hodině.
V Rallye se počítali jak jednotlivci, tak týmy a tu předposlední Rallye JAS vyhrál. Družstva i jednotlivce vyhrál Venca Viktora, Tonda Srb byl druhej a třetí byl Hájek. A za odměnu jsme potom jeli na zájezd do NDR.
Václav Viktora a vítězství v Rallye
Na Paříž
To bylo v devětašedesátým akce k třístému výročí dobytí Bastily. Měli se tam sjet na koloběžkách země, které mají v trikolóře červenou, modrou, bílou barvu. Holanďani a Franckové. Ale dojeli jsme tam sami a nikoho jsme nepotkali.
Nebyl to závod, jen jsme jeli na koloběžkách do Paříže. Jel s námi doprovodný autobus a jedna holka, která dělala na Městském výboru SSM, ta nám měla vařit. Zdenka Benešů. No dopadlo to tak, že jsme po návratu z Francie asi dva roky nejedli vepřovou konzervu, protože jak jsme sháněli věci na cestu, tak nám dal Masnej průmysl tři kartony konzerv. Jeden jsme otevřeli a ty vole, vepřová konzerva! To byla nejlepší konzerva tehdá, jenže nás nenapadlo otevřít i ty ostatní kartony. No a oni byly taky vepřový. Takže my jsme jedli měsíc v kuse vepřovou konzervu s chlebem!
Na Paříž
Plzeň - Paříž
To víš, peněz moc nebylo, každej měl nějaký marky, ale jinak prostě, co sis sehnal. Ale so jsme měli?! Tenkrát byly v Německu automaty na dvojmarky, a česká tříkoruna byla váhově stejná jako dvojmarka! Byly to automaty se vším – jídlo, pití, punčocháče, cigára, takže každej jsme vezli pytel tříkorun. Projelo se vesnicí a automaty prázdný – po nás tam nezbylo nic. Namačkal si v automatu punčocháče, triko, kolu a vezli jsme domů dárky.
Pauzička na cestě do Paříže
Jelo nás asi sedmnáct lidí, většina lidi, co jezdili ligu, dva Pražáci – Venca Tomášků a Pepík Meclů a jinak zbytek samý Plzeňáci.
Jeli jsme asi osmdesát, sto kilometrů denně, takže jsme dojeli do Paříže asi za deset dnů. V Paříži se nás pak ujal Milan Sirůček, dopisovatel Mladé Fronty, a u něj jsme pak byli v bytě. Zpátky se jelo autobusem.
Pak jsme jeli třeba do Bulharska do Varny vlakem a zpátky na koloběžce, krosna na zádech ešus, no paráda.
Paříž
V cíli
Praha - Erfurt
To byla akce, kterou dělal zase Jarda Dvořáků. Jelo se z Prahy a jel s náma autobus s karavanem, ten se roztáhl a v něm se spalo. Takový autobusy byly dva v republice. Večer se podepřel nohama, aby se v noci netřásl. No a to víš, vždycky když začal někdo večer šoustat, tak to byly hlasy: „Dělej už, nemůžeme spát!“
Jak jsi asi pochopil, to jsme jeli s holkama. Kluci na koloběžkách, jelo nás asi deset, plus ženský v autobuse a kromě toho s náma jel Pacifik. Kapela. Tony Linhart. My jsme vždycky dojeli do nějakýho města, tam byla slavnost, oni tam hráli a my měli všechno zdarma.
Pak se stalo samozřejmě, že někdo půjčil koloběžku nějakýmu tomu klukovi z Pacifiku, ten zůstal pozadu, ztratil azimut a my ho dva dni neviděli. To byl snad ten Maršálek.
Článek o expedici do Erfurtu
Každej den jsme jeli asi sto kiláků, autobus jel napřed, navařil, nakrmil nás a my jeli dál. Asi sto kilometrů za den. V autobusu byl kuchař a šofér, vařil kafe holkám za jízdy, táhli jsme sudy piva.
Cíl byl Erfurt, kde byla výrobna koloběžek, těch prvních koloběžek, na kterých se jezdilo. V Erfurtu byla nějaká exkurze, přednáška, byli jsme v ohromným sále, tam projevy ty vole. Pak nám tam vykradli ten přívěs, prachy, věci. No paráda.
/Kolem projíždějí děti v rámci MČR v kritériu.Tonda Srb: „Nemaj žádnej švih ty jo.“/
A jak se na těch koloběžkách vlastně jezdilo
Záleželo, jak jsi to měl postavený tu koloběžku. Ty první se dělaly v Erfurtu, jenže to byly dětské koloběžky. Ty se pak upravovaly, převařovaly, aby se stupátko dostalo níž nad zem.. Náby se vyměnily za náboje s kuličkovýma ložiskama, výplet pak dráty z Baneta.
Řídítka jsme měli hodně nízko, ta noha šla dopředu pod řídítkama, druhá se zhoupla, udělal se švih, koloběžku jsi kopnul dopředu a jelo to.
Někdo měl třeba koloběžku částečně z věcí z favorita, nosná roura, středy, hlava. Kokeš to sehnal ve Favoritu v Rokycanech a z toho jsme něco postavili. Dráty z Maneta. Tohle bylo polovičně těžký než klasický koloběžky, co se tehdy jezdily.
Pak Jéňa Žák měl vlaštovku, dvojitý řídítka. No každej měl něco svého.
A samozřejmě bez brzd. Když se jela ta Francie, tam byl nějakej šestikilometrovej sjezd, kouřilo se nám z bot. To bylo jak ten Radhošť. Než jsem jel na Radhošť, koupil jsem si boty, Jarmily. No a dolu z Radhoště jsem přijel prakticky bosej. Jo to byla dobrá bota, Jarmila byla dobrá bota.
Krnov 1975
Brzdilo se z devadesáti procent o kolečko, tak deset procent o zem. Když bylo špatně, sundal jsi obě nohy z koloběžky a vystřelilo tě to ven no. Klasicky nějakej vracák, kterej jsi neznal a nedobrzdils ho… to se prostě stávalo.
Takže zadní gumy byly furt pryč. To byly gumy na vozejky dvoukoláky. Barum nebo Rubena. Koupils gumu, vzal si textilní lepenku na hokejky a vevnitř jsi to vylepil, aby se dala víc nafouknout. Foukalo se to tak dva a půl, tři, někdy čtyři. Jenže pak to bouchalo. Jen si cejtil, jak se trhá ta látka a pak to bouchlo.
Pády byly samozřejmě. Třeba jsme sjížděli do Štěňovic, to byla ještě stará silnice, no a jeden kluk se vysypal a utrh si kus hlavy. Ještě že s náma jela sanitka. Od té doby jezdil Karel Svobodů s tou buřtovou koženou helmou. No nebylo to nic příjemného.
Srb, Svoboda - Rollo liga Nymburk 1975
24 hodin - Guinness
To se jelo na Třebešíně. Vzalo se deset nejlepších z ligy a druhých deset nejlepších, postavilo se áčko a béčko a jelo se 24 hodin. Vzniklo to tak, že ten australskej běžec, Clarke, udělal s nějakejma běžcema rekord na koloběžce na 24 hodin. Tak jsme to naplánovali tak, abychom je překonali.
Každej jel asi deset kol, pak se pláclo a jel další.
Byla hrozná zima, ráno jsme našli kelímek s vodou a v tom byl led. Holky jely pro čaj, ale sehnaly jen urologickej čaj, nic jinýho jsme neměli. Tak jsme pili aspoň horkej urologickej čaj. Na ubytovně jsme pak rozmrzali snad dvě hodiny.
24 hodin Třebešín
Jarda Honců píše Guinnesům o uznání rekordu
To byl takovej záhul, že ještě teď si na to vzpomenu a běhá mi mráz po zádech. Byly to prostě sprinty no. Naplno, nadoraz, co jsi snesl.
Byly tam lidi z Mladého světa a nějaký rozhodčí od Guinnessů a tam se to nakonec zapsalo.
Rollo liga
Liga se jezdila stejně jako dnes o víkendu - sobota, neděle. V sobotu etapa, dnes dlouhý závod, a v neděli někde v parku ve městě nějaké kritérium, cirka deset kilometrů.
A proč to skončilo? Prostě najednou nebyli lidi a nebyl člověk, kdo by to organizoval. Pak byly obrovský problémy s policajtama, nechtěli to zavřít, nedalo se jezdit za provozu. Byly to hrozný problémy a starosti.
Někdo jezdil do konce sedmdesátých let, než to šlo do kytek. Tonda Srb jel ještě v Brně v osmaosmdesátym, tam vyhrál kriterko, pak se jelo na oválu na Masaryčce, měl starou koloběžku a ve sjezdech dostával klepec. Tím to pro něj skončilo.
Liga Holoubkov 1975
Rollo liga Kladno
A kolik nám tehdy bylo. Tak nějak 20, 21, 22, jezdili jsme třeba do třiceti. Víc ne.
A kolik nám je teď? Tondovi sedmdesát, ostatní se k sedmdesátce kvapem blíží, nejstarší je Honcák, tomu je třiasedmdesát. To víš, letí to.
Tonda Srb: "Hele jak to starý ženský jezdí? Všechno možný jo, i přes šedesát? Hele já pořád ještě lítám na paraglidu, jak jsem říkal, ale až se jednou začnu bát a nechám toho, tak třeba zase začnu trénovat a na koloběžky se vrátím. Kdo ví…"
Tak to bylo. Je to sice dávno, ale při povídání klukům pořád září oči a vzpomínky jsou stále hodně živé. Musela to být krásná léta a kdo ví, třeba se JAS, Inkognito nebo Bůžo klub zase na startu objeví, když i Kladeňáci Bejček, Průcha, Skutchan po letech vytáhli své stroje na startovní čáru.
Přestože jezdíme na pořád větších a dražších monopostech, jsou to pořád jen koloběžky, a charakter našeho sportu se za posledních čtyřicet let mnoho nezměnil. Cesta k návratu málem zapomenutých jmen a klubů je tak stále otevřená…
Setkání s kluky s fotek proběhne na Oslavách 50 let Rollo ligy již velmi brzy - 5.-7.10.2018, Zadov, Šumava.
A tak to tehdy bylo
