Mapování historie československého koloběhu neskončilo s loňskou výroční sezonou, ale pokračuje dále. Stále ještě jsme v sedmdesátých letech a dnes se podíváme do Písku za Jéňou Žákem, jehož souboje s borci s plzeňského JASu byly kořením Rollo ligy oné doby. Vždyť Jéňa ligu v letech 1973 a 1974 dokonce vyhrál.
Povídání vzniklo na Šumavě na podzim loňského roku poté, kdy jsme se definitivně rozloučili s Jirkou Dupalem.
Takže jak to bylo s Jéňou Žákem?
Dostal jsem se k tomu přes Jardu Kokeše. Učil jsem se v Elektropřístroji a on tam přišel do učňovské dílny, abychom mu udělali koloběžku. To bylo jaro 1972, no a my jsme teda začali vyrábět koloběžky. Mistři nás podporovali, protože to byla smysluplná práce. Nejdřív jsme vytunili kola, pak i řízení a stupátko.
Jak jsme tehdy jezdili? Odraz byl přirozenější než dnes. Propínala se stojná noha. Jezdili jsme jiným stylem než ostatní. Když noha šla dopředu, tak to ještě zhoupla. Jak jsi jí měl opřenou, tak jsi to ještě kopl dopředu. Myslím si, že to byl super styl hlavně do kopců.
Závody to byla hlavně liga, kam jsem poprvé přijel, když mi byl sedmnáct. Byl to docela mazec. Žádné velké taktizování, prostě se jelo. Od začátku se to řezalo. Panovala tam, velká rivalita s Moravákama, hlavně s klukama z Rožnova.
Jezdili jsme samozřejmě bez brzd. Pády byly, ale zaviněné byly spíš smykem. Závažnější zranění nebyla žádná, jen běžné věci, odřeniny a podobně. Jeli jsme třeba po závodě z Písku s Kokešem a s Ječivým a Kokeš povídá: „Víte, čím byly tyhle závody pro mě významný? Že jsem si dneska nerozbil držku.“ Popojel 20 metrů, prasklo mu přední kolo a letěl…
A po závodech se v sobotu večer šlo klasicky do hospody. Pak jsme startovali ožralí jako prasata a jak byl člověk trochu lízlej, metal zatáčky jako šílenec a tím jsem byl občas schopnej ostatním odjet. Ve sjezdu, to jsem uměl.
Rollo liga 70. léta
Jezdil jsem teda za Rollo tým Písek. Kluci měli díky Jardovi Kokešovi podporu od Favoritu z Rokycan, takže sehnali různé cyklistické součástky a použili je na výrobu koloběžek. V Kovosvitu si nechali udělat přesně vybroušené závity. Zkoušeli různé směsi mazání. Používali jsme bílé Barumky pláště, skupovali jsme je v píseckém hračkářství, kde je občas měli na kočárky. Do pneumatik se totiž přidává grafit nebo něco podobného, který gumu změkčuje, aby byla přilnavější, ale my potřebovali, aby pneumatiky byly tvrdší, aby to jelo. Foukali jsme je tak na 4 - 4,5 atmosfery.
A pak samozřejmě Hulajnogy. Startovalo se v pátek večer z Prahy, stavělo se v hospodách, nocleh byl někde po cestě. Já zas tak moc nestavěl, já bych zvracel. Pak se dojelo do Plzně a končilo se v JAS klubu, anebo ve Fotoklubu. Ten alkohol k tomu prostě patřil. Já jsem razil teorii, že když se člověk ožere, tak hodinu vydrží jet. Takže jak jsme se napili, tak jsme museli hned jet, protože mi bylo jasné, že přijde krize.
Bylo to opravdu hodně a byly to krásný časy. Měli jsme třeba udělaný takový závěs za koloběžku, tahali jsme vlek a na tom vleku byl vojenský kufr a s tím jsme jezdili. Dost často jsme jezdili do Prahy, sjížděli jsme si Hřebenky, blbli jsme na Petříně. Taky jsme jezdili na Slivenec do hospůdky, tam jsme jezdili speciálně s Pavlem Šulcem.
Jéňa Žák vede balík Rollo ligy 70. léta
No a když přišla vojna, tak mi Jarda Honců napsal papír pro vojáky s hlavičkou Základní organizace Socialistického svazu mládeže, Rollo klub Praha. Stálo tam, že patřím k předním koloběžkovým závodníkům, a že koloběžkové závody se v rámci sportovního vyžití socialistického svazu mládeže jezdí na republikové úrovni, tak jestli by mi při výkonu základní vojenské služby byl umožněn trénink a účast na závodech. No a prošlo to.
Nedávno jsem listoval v naší písecké kronice. Máme tam zaznamenáno všechno, všechny ty příběhy, které jsou někdy tak detailně popsané, až se člověk do těch dob vlastně vrací. Bylo to hodně intenzivní a stálo to za to.
Jo a jak tak na to teď koukám – kolem koloběžek se motalo vždycky dost holek, ale teď to má lepší úroveň. Myslím vzhledovou…
