Musím se přiznat, že když čtu články od Mašle, musím se smát. Nedočtete se v nich o koloběžkových závodech, ale o celém pozadí koloběžkového sportu v jeho prapočátcích. Vždycky si vpomenu na to, jak jsme o necelých třicet let později začínali my. A vlastně... bylo to stejné. A to z jediného důvodu. Koloběžky těch padesát let zůstali takové, jako v roce 1968...
Mašleho články hodně napovídají, proč koloběžky vlastně celých těch 50 let přežily bez úhony. Proč? Byla, je a bude to jen banda kamarádů se společným koníčkem. Nic víc, ale hlavně nic míň...
Honza
Novoroční cesta do Plzně s nečekaným pokračováním (Mašle)
Protože se jedná o další nesouvislé vzpomínání sklerotického staříka, nečekejte žádné velké informace o zúčastněných osobách a určení roku konání.
Toho roku jsem slavil Silvestr s několika přáteli v nočním podniku v Hybernské ulici. Jistě vás nepřekvapí, že jméno toho podniku si již nepamatuji, ale vím, že tam vedle kdysi v domě č. p. 1011 býval hostinec U Mariánského obrazu. A z tohoto nočního podniku jsem se také byl po půlnoci podívat na kolegy, kteří slavili příchod Nového roku v Rollo klubu.
A, když jsme k ránu ukončili oslavy v Hybernské, zastavil jsem se ještě cestou domů v klubu v Ditrichově ulici a tam jsem zastihl skupinu hluboce zamyšlených lidí.
Protože oslavy příchodu Nového roku považovali za velmi úspěšné, dospěli k názoru, že by bylo velmi nevhodné je přerušit, že by bylo vhodné ještě někoho navštívit a v oslavách pokračovat.
Po dalším přemýšlení – podporovaném hojným občerstvováním – dospěli jsme k názoru, že by bylo velmi vhodné zavézt novoroční gratulaci přímo a osobně do Jas klubu do Plzně.
Jak jsme se rozhodli, tak jsme udělali. Ale nekonali jsme asi nikterak překotně a cesta na nádraží nám trvala trochu déle, protože jsme se ještě museli před dalekou cestou zastavit v občerstvovací stanici a řádně se najíst a napít. A tak se nám stalo, že jsme do Plzně dorazili až večer. V Jas klubu byl pouze … a zase si nepamatuji jméno … říkalo se mu Funidlo … a ten na nás koukal trochu překvapeně a sdělil nám, že tam nikdo není, protože všichni jeli na Špičák.
No, to nám přece nevadí! Pojedeme za nimi na Špičák !!
Protože jsme však opět začali pociťovat nedostatek životadárných tekutin, začali jsme se zajímat o otázku jejich včasného doplnění a pořízení dostatečných zásob na další cestu. A Funidlo nám pomohl. Ujistil nás, že zásoby v Jas klubu jsou opravdu dostatečné, vzal velikou tašku od vysavače a začal nám do ní skládat lahve na cestu. Když jsme viděli, jak tam cpe ty lahve, upozornili jsme ho, že by asi bylo vhodné ty lahve něčím prokládat, aby se nerozbily. Podíval se na nás dost pohrdavě a řekl, že se jim (těm lahvím) nemůže nic stát … a bouchl tou taškou o zeď.
Když jsme vytřeli podlahu a uklidili všechny střepy, narovnal nám do tašky nové láhve a vyrazili jsme na nádraží.
Zakoupili jsme si jízdenky a s dobrým pocitem, že za dvě a půl hodiny budeme na Špičáku, usadili jsme se do vláčku a pokračovali jsme v družné zábavě.
Po nějaké době jsme si povšimli, že na nás ostatní cestující tak nějak zvláštně a divně koukají. Ano, my byli v oblecích a děvčata kostýmcích a ti ostatní cestující byli většinou tak nějak v pracovním. Začalo nám docházet, že již je asi po půlnoci,
a že ti lidé asi jedou na další den do práce.
A potom se nás někdo z nich zeptal, kam to vlastně jedeme, a když slyšel,
že jedeme na Špičák, měl z toho náramnou legraci. Potom nám oznámil, že tento vlak končí v Nýrsku, že na Špičák nejede.
„To vůbec nevadí, půjdeme pěšky. Je to jenom
(Jistě jste to již slyšeli: Teta Luda: Brum, brum, brum, já chci rum.)
A vláček zastavil v Nýrsku a my jsme museli vystoupit. V oblečcích a polobotkách, v kostýmcích a střevíčkách … a kolem metr sněhu a slušný mráz.
A k tomu ještě zjištění, že po silnici je to na Špičák
a tím zmiňovaným tunelem je to
Ale byl hodný a nechal nás zavolat si taxík.
A tak jsme tam stáli u nádraží, čekali na taxík a najednou jsme se na sebe podívali a říkali jsme si, kolik nás vlastně je? Snad pro nás nepřijede embéčko …
Bylo nás osm…
Ale trochu nám přálo štěstí, přijela Volha a k okénku k řidiči byla okamžitě vyslána děvčata, aby ho zabavila a z druhé strany jsme se začali skládat do auta.
Když jsme se dovnitř všichni naskládali a řidič pochopil situaci, odmítal jet a odmítal nás všechny odvézt. Za ním seděl … aha – jméno … měl plnovous, ten plnovous přehodil řidiči přes rameno a důrazně pronesl: „Jeď, jeď nebo tě pobleju!“
Na Špičáku jsme Jasáky našli a probudili. Ještě dnes si jasně představuji mátožné a rozespalé postavy s jejich blábolivými projevy:
„Ty tady nejsi… ty se mi jenom zdáš …“
No, a nyní již pouze zbývá to, aby mi někdo doplnil jména a rok ….
Miloslav „Mašle“ Smola
4.10.2018
