Když jsem se nezávazně zavázal, že se pokusím ze svého značně opotřebovaného mozku vydolovat zbytky vzpomínek na začátky koloběhu, koukal jsem na klávesnici a přemýšlel, kde začít.
Nebyl jsem v Rollo klubu od samého počátku. Ke koloběhu jsem se dostal až v roce 1969, když se konal závod ve "Fučíkárně" - PKOJF. Měl jsem tehdy trochu delší vlasy, a aby mi nepadaly při jízdě do očí, sešpendlila mi je Jana Honců několika sponkami. A, aby ty sponky využila zcela dokonale, upevnila jimi i velikou mašli z červeného krepového papíru. A takto hezky vyzdoben jsem kroužil Fučíkárnou a Stromovkou a měl jsem veliký úspěch - dívky a ženy omdlévaly blahem a vrhaly se mi k nohám. Zlí jazykové však tvrdili, že omdlévaly hrůzou. A tak jsem od té doby „Mašle“ a mnozí z koloběhu mne ani pod jiným jménem neznali, někteří mi tak říkají do dnes (holky to však zjemnily na oslovení: Mašlíku).
Je pravda, že jsem nikdy nepatřil k závodnickým hvězdám a vlastně jsem také ani neabsolvoval mnoho oficiálních závodů. Ale jako doprovod jsem se zúčastňoval poněkud častěji. V dlouhodobé výsledkové tabulce z let 1968 – 2014 jsem se nalezl na skvělém 487. místě z 665 tam uvedených.
Před sídlem Rollo Clubu v Dittrichově ulici
Tak, kde začít s pokusem o vzpomínání? Rollo liga? Nebo snad Rallye Bratislava – Praha? Jo, to je ale na dlouhé vzpomínání a na dlouhé psaní. Tak snad něco kratšího? A napadla mne Hulajnóga. A tak vám tady předložím několik neuspořádaných střípků z počátku věků.
Hulajnóga
Jak jistě víte, „hulajnóga“ je polsky koloběžka. Proč byl pro každoroční závěrečnou koloběžkovou akci u nás vybrán tento polský název – to nevím. Spokojme se s tím, že tato akce byla nazývána „Hulajnóga memoriál“, tedy ve spojení se slovem memoriál (které je původem latinské, a to ve významu sportovní podnik, závod k uctění něčí památky), jedná se o uctění koloběhu. Počátky této akce byly inspirovány zprávami o jakýchsi studentech tehdejší Fakulty osvěty a novinářství, kteří v roce 1966 při jedné ze svých pivních seancí dostali nápad zajet si na pivo do Plzně a jako nejlepší dopravní prostředek na cestu vymysleli koloběžky. A tu cestu – prý – opravdu uskutečnili. Protože však cesta do Plzně je hodně dlouhá, často odpočívali a občerstvovali se cestou v pohostinstvích, hospodách a restauracích. A tak se zrodil „Hulajnoga memoriál“, který kopíruje trasu těchto našich „průkopníků“ koloběhu z Prahy do Plzně.
Ano, začali jsme jezdit v jejich stopách do Plzně, ale protože mezi námi nebyl žádný pamětník jejich pamětihodné cesty, nevěděli jsme, ve kterých občerstvovacích stanicích nabírali síly pro další cestu. A tak jsme se stavovali ve všech hospodách po cestě! Je zcela jasné, že takové silné občerstvování nelze vydržel moc dlouho, proto byla Hulajnóga rozdělena na dvě etapy a cestou jsme přespali např. v Králově Dvoře. Na ten jsem si vzpomněl snadno a asi na něj jen tak nezapomenu. Když jsem tam jel před Hulajnógou zajistit ubytování, pršelo - přímo lilo - a tak jsem při couvání na dvůr té ubytovny přehlédl, že mají uprostřed dvora zabetonovaný jakýsi nevysoký kovový válec asi tak 30 cm vysoký a asi stejného průměru. Byla to nečekaná, ale docela slušná rána a rázem jsem měl nově tvarovaný kufr.
To sice nebylo přímo při Hulajnóze, ale i při ní bylo možno zažít nevšední zážitky v doprovodném autě. To, když mi chtěli kamarádi udělat radost a zvýšit výkon mé DKWky a nalili mi do nádrže letecký benzin. Výkon to možná zvýšilo, ale nemohl jsem to posoudit, protože se podstatně zvýšila hlavně teplota a automobily DKW neměly vrtuli jako ventilátor u chladiče, používaly pouze termosifon. Takže zbytek cesty jsem ani příliš nevěnoval pozornost heroickým výkonům účastníků memoriálu, ale spíše jsem ji věnoval teploměru, dolévání vody do chladiče a také ředění obsahu nádrže nízkooktanovým palivem.
Protože cesta do Plzně je značně dlouhá, nenechávali nás na ní naši přátelé z plzeňského Jas klubu samotné a každoročně nám jezdili naproti, a pokud si to pamatuji, většinou to bývalo do Holoubkova. (Nebo, že by někdo do Rokycan?) A do Plzně jsme již jezdívali společně. Závěrečné oslavy Hulajnóga memoriálu v Plzni bývaly opravdu velkolepé, ať již v Jas klubu nebo naproti U Salzmannů.
Jako ukázka našeho přátelství, pohody a smyslu pro humor může posloužit malá příhoda od Salzmannů, ale kdy to bylo, to se ode mne nedozvíte. Seděli jsme u Salzmannů, bylo nás hodně a postupně nám číšník nosil objednaná jídla. Jakmile položil talíř na stůl, objevilo se u obslouženého hosta (jednoho z nás) množství rukou vyzbrojených jídelním náčiním a než se tento stačil vzpamatovat, byl talíř prázdný. Lokálem se nesly zoufalé výkřiky, od děvčat srdceryvné naříkání, snad jedině (ale teď se omlouvám, to jméno mne najednou napadlo, ale nejsem si jím vůbec jistý) Richard Pašek uchránil talíř před náletem hladových vidliček. Ale pouze tak, že talíř s rajskou (nebo jinou?) omáčkou zalehl a rozlomil na stole na několik kusů. A ve dveřích stáli číšníci, se zájmem pozorovali přátelské laškování a jeden z nich hlasitě na celý lokál pronesl: „Když si ten lokál pronajal Městský výbor SSM, myslel jsem si, že sem přijdou nějací slušní lidé.“
A další příhoda by mohla navazovat na ukončení slavení a požívání alkoholu a mohla by trochu připomenout plzeňské ubytování. Bylo málo hodin, když jsme se – řádně oslaveni a občerstveni – dostrkali do klubu Dominik, kde jsme společně spali – na zemi ve spacích pytlích. Jen jsme zalehli a začali usínat, objevil se „Sancho“ (Standa Trefný, nejmohutnější postava, jaká kdy na koloběžce stála) a začal cloumat postupně všemi spacáky za neustálého vykřikování, že: „Za šest hodin se podává kakao!“ A toto třepání se spacáky po chvíli opakoval, ale informoval nás, že kakao se bude podávat za pět hodin. Následné cloumání a klepání se spacáky již bylo doprovázeno opakovaným hlasitým sdělením, že kakao se bude podávat za čtyři hodiny. Vzhledem k tomu, že tuto kratochvíli prováděl „Sancho“, nikdo si netroufal aktivně se proti tomuto svéráznému buzení zasáhnout. Já jsem se poněkud neudržel a poslal jsem ho do hajzlu, což jsem asi neměl dělat. Nasypal mne do spacáku, spacák zavázal a odnesl mne pryč. Potom mne uložil na skříň. Nahoru na skříň...
Když tak koukám na to, co jsem tady napsal, uvědomuji si, že to není právě nejvhodnější příspěvek ke zdokumentování historie koloběhu u nás. Nejsou tady žádná data, žádné výsledky a jména těch, kteří je dosáhli, je to jen takový mišmaš z útržků vzpomínek sklerotického staříka. Ale je také možné, že příště napíši něco smysluplnějšího.
„3, 4 I trhni si nohou !“ Miloslav „Mašle“ Smola 26.9.2018
