Tak jsem to neodladil. Dokonce jsem ani nepřitrénoval. Prostě jsem to vzdal.
5.2.2018 jsem vyvěsil článek, podle něhož jsem zahájil přípravu na koloběžkový světový majstršaft. O nějakých 160 dnů později, tedy dnes, je nutné konstatovat, že jsem to nedal.
Měl jsem v onom období různé tréninkové záchvěvy, ale skutečností je, že jsem nikdy nevydržel nějak systematicky trénovat déle než dva týdny v kuse. Pak se vždy dostavila lenost a třeba měsíční výpadek, kdy jsem se tak akorát šťoural v nose.
V posledních devadesáti dnech jsem měl nutkavý pocit, že s tím musím něco udělat. Je to přeci mistrovství světa. A na poslední chvíli, po českém mistráku v Plzni, jsem se do toho opravdu opřel.
Nejdřív jsem tradičně vyrazil ráno pro rohlíky, to máte čtyři kiláky tam a čtyři zpět. Do toho vložených pár rychlých úseků, takže do místních potravin jsem přijel s tepovkou 190 a sliny po celém obličeji. Paní za kasou na mě koukala jako starej Ferrari na Hamiltona a už, už sahala po balíčku s kortizonem a významně pokukovala po velkém mrazáku, kde mezi hráškem a kuřecími stehny jistě pro podobné případy uchovává potají krevní plazmu. Já idiot vzal nakonec jen dvanáct tukáčů a zamířil si to s malým baťůžkem na zádech zpět. V plánu byly přeci ještě tři cirka dvouminutové úseky a měnit krev těsně před výkonem není optimální.
Hned z hranice vesnice jsem tam poslal první dvouminutu, krásně proti větru jak to má každý rád. Pak klasická intervalová pauza, pár minutek volné jízdy a znovu. Nádhernou alejí, kam jsme chodívali s babičkou na letní jablka. Dělala z nich fantastický štrůdl. A pak kolem rybníku Ruda. Kdysi jsem tu tátu omylem shodil z kola, až se skoulel z hráze do rybníka. Dostal jsem za uši a celou cestu domů jsem probrečel.
Ruda se mihl v ranním oparu po mojí pravé ruce jako šmouha. Ještě párkrát jsem se odrazil a pak… pak jsem to vzdal.
Zabrzdil jsem, otočil koloběžku a vrátil se zpět k rybníku. Ještě u výpusti jsem měl tepovku někde kolem sto osmdesáti, sedl jsem si, zády se opřel o kbel a helmu hodil dolů k vodě. Vonělo to tu jako každý den posledních 36 let, prostě tak, jak rybníky ráno vonívají. Hejna ptáků kroužila vzadu nad místním biotopem a sluníčko konečně prorazilo větvemi dubů a začalo svítit k hrázi, kde se o pár hodin později budou vyhřívat stovky kaprů.
Seděl jsem a díval se na tu parádu a díval se na tu parádu a seděl jsem. A pak jsem si vzpomněl na Jardu Nováka, který se s námi kdysi na koloběžkové cestě do Vídně podělil o své životní moudro: „Někdy je lepší nebýt tam, kde nemusíte, a být tam, kde můžete.“
Až teď jsem pochopil, jak to Jarda myslel. S utkvělou představou, že něco musím udělat, mi někdy zbytečně utíkaly věci mnohem důležitější a zajímavější, které když propásnu, nemusí se nikdy vrátit. Tak jako ono ráno na hrázi rybníka.
Tím dnem pro mě příprava na světový majstršaft skončila. Lítání pětatřicítkou na koloběžce s žaludkem naruby a smrtí v očích jen kvůli tomu, aby se mi lépe závodilo, zdá se, už není pro mě. Alespoň ne teď.
Hned další den jsem místo tréninku vzal mladýho na jeho první kolovýlet. Brouzdali jsme mezi poli až nahoru ke křížku pod lipami. Sedli jsme si tu do trávy a koukali, jak se z polí práší. Začaly žně.
Jarda Novák měl tehdy pravdu. „Někdy je lepší nebýt tam, kde nemusíte, a být tam, kde můžete.“
A jestli se uvidíme v Holandsku? No samozřejmě! Hrozně se těším na všechny ty šílence, které jsem pár let neviděl. Budou to setkání plná vzpomínek, dobrého piva a ještě lepšího vína. A také parádní závody. A já pořád závodím rád, i když to bude dost přes závit. Koneckonců o moc nejde, je to jen světový koloběžkový majstršaft, nic víc, nic míň.
