Dnešní článek nebude nikterak dlouhý, ale na konci se dočtete o tajném koloběžkářském tipu na nejbližší dny. A ten se skutečně nemusí několik let opakovat.
Padla na mě krize. Od minulého tréninkového článku uplynuly dva týdny a ten první z nich jsem myslel, že umřu. Když jsem vyběhl, hned za minutku jsem se chtěl vrátit zpátky. Všude šeď zimy, ani paprsek sluníčka. Počasí na sebevraždu.
Tyhle momenty se překonávají těžko a velmi nahrávají myšlenkám vše definitivně zabalit. Proč se honit lesem, když doma je tak hezky a můžu si v klidu scrollovat Facebookem?
Ale pak jsem na to přišel. Jako již poněkolikáté jsem se vrátil ke kořenům. Nechal jsem hodinky doma.
Občas mám pocit, že docela dost lidí běhá, jezdí, nebo se všelijak hýbe jen z toho důvodu, aby si pečlivě naměřená data z tréninku mohli z nějaké té aplikace večer vyplivnout do počítače a hned vše někam nasdílet. Pak zbytek večera a další dny čekají, až jim mobil oznámí veselou novinu, že je kdosi pochválil: „Jééé ty jsi rychlá, jak to děláš! To je supeeeer…“
No, je tohle normální?
Takže běhám bez hodinek, telefonu, jen tak. Nevím, jak rychle, netuším, jak dlouho (i když doma se po návratu kouknu, kolik je zrovna hodin – zatím neběhám přes 40 minut). Běžím prostě, dokud se mi chce a dokud mě to baví. Běžím tak rychle, jak se mi chce a nehlídám žádné tempo na kilometr nebo tak něco. Vyhýbám se cestám, beru to křížem krážem přes lesy, potkávám spousty zvířat a veverky na mě házejí šišky. Jedině tak to můžu vydržet.
Mimochodem, není toto právě ta slavná finská fartleková metoda? Nebo Nurmi běhal s telefonem připevněným k ruce a se sluchátky v uších?
No nic, takže tak nějak od oka jsem za poslední dva týdny odběhal nějakých šest dnů, jednou jsme si dali s Petrem schody a jednou pověstný badminton, aby tam bylo taky trochu té rychlosti oproti plazení se v lese. Toť vše. Žádná věda. Zatím.
A teď ten koloběžkový tip
A teď to slíbené tajemství. Všimli jste si, jak je venku? Všimli jste si, že mrzne? Že dost mrzne?
Je to tu, po letech čekání to vypadá, že se konečně dočkám. Ač to ještě pár týdnů nazpět nevypadalo, nakonec přišly nejlepší podmínky za posledních několik desítek let. Na co? No přeci na ledoběžku. Desítky kilometrů Vltavy jsou od Zvíkova sjízdné oběma směry. Zítra vyrážíme. Konečně!
P.S.
Kdyby chtěl někdo s ledoběžkou vyrazit, dejte vědět. Z Prahy směr Orlík zamíříme zítra nějak brzy ráno.
