Taaak a mám za sebou první týden brutální přípravy na koloběžkové Mistrovství světa v Holandsku. Od prvního dílu seriálu z minulého pondělí jsem do toho nastoupil skutečně po hlavě, až do středy jsem se nehnul. Býval bych se nehnul ani ve středu, ale naštěstí jsem měl s Petrem a Vláďou domluvené první schody sezony na Slávii.
Po obsáhlé debatě, jestli je v našem věku nutné se rozcvičovat, jsme se do toho pustili. Dalo nám to na 5 sérií po 6 schodištích. Měl jsem toho plné zuby, hlavně závěr mi nějak nešel udýchat – asi mi plíce během posledních měsíců vylétly komínem. Na závěr jsme si pinkli 5 rovinek a bylo. Hodinka tréninku bohatě stačila.
Následky prvních schodů jsou klasické. Svalovice všude v těle, hlavně v břiše. Je to zvláštní, ale břicho bolí ze žabáků, nějak to nedávají.
V pátek přišel klasický badmintonový mistrák. Hoďka a půl smrti, odevzdání peněz Hulkovi, puchýře všude možně, ale tak nějak se mi zdálo, že se mi tělo hýbe lépe než před týdnem. A pak jsem zmizel za město se válet.
Mám rozečtenou knihu o Zátopkovi Vytrvalost od Ricka Broadbenta. Dost mě to nebaví, jak to nepsal český autor, není to ono. Ale v sobotu jsem se k ní vrátil a pomalu ukrajoval řádek po řádku, až jsem došel k větě „…běhali jsme krásnými borovicovými lesy…“ A to je přeci ono. Trénovat tam, kde to má člověk rád. Nemučit se někde na pásu nebo vesle ve fitku. Tak jsem utáhl tkaničky na svých běžeckých kroskách a vyrazil do jedněch z nejhezčích běžeckých terénů, které znám. Voděradské bučiny.
V lesích stále leží sníh, křupe pod nohama, a protože zásadně běhám spíš necestou než cestou, nepotkám ani živáčka. Jen pár srnců, zajíce a veverky. Slunce se prodírá větvemi a odráží se od země. A dokonce hřeje. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že mě trénink baví.
Běhali jsme krásnými borovicovými lesy.
V neděli chci jít znovu. Těším se. Těsně než vyrazím, začne ale Jirka pálit tu obrovskou kopu větví, které od podzimu sušíme na zahradě. Oheň na sněhu. To je něco.
Beru lahev Balantinky, pivo, čaj a už přihazuji větev za větví. Sem tam listí. Než ta nekonečná hromada zmizí ve větru, uplynou téměř tři hodiny. Stmívá se. Sedíme a koukáme na pomalu vyhasínající oheň. Chumelí. Lahev je prázdná.
Ono to trénování je hezká věc, ale můžete kvůli němu přijít třeba o spousty chvil, které se už nikdy nemusí opakovat.
Běhali jsme krásnými borovicovými lesy…
Zimní soustředění Šumava
První týden jsem tomu tedy moc nedal, což je dobře. Hlavně žádný stres.
Pokud jste ale dočetli až sem, možná vás koloběžkový trénink skutečně zajímá. A pokud chcete vidět, jak ladí na sezonu nejlepší koloběžkový tým planety, dejte vědět. V pátek 2.3.2018 vyrážíme na víkend na Šumavu na běžkovo – koloběžkové soustředění. Klasika – Chata Cihelny. Připojit se může kdokoliv, na soupisce mám zatím 15 lidí včetně hlavního biomechanika klubu. Pokud si seženete přenosnou ledničku, není tedy problém odebrat krev, abyste ji do sebe mohli vrazit zpět před vaším vysněným závodem. Klasická transfuze. Jedeme starou školu…
