Pavel Kňákal spustil malou řetězovou reakci, jejímž třetím článkem je můj příspěvek. Nebyl jsem si zcela jistý, jestli bych se také měl podělit o své první vítězství v Rollo lize, ale nedávno uveřejněný článek Martina Žaby, mi dodal odvahu. Asi nebudu umět tak sugestivně popsat průběh závodu. Při četbě textu mých předchůdců člověk téměř dupe s nimi. Přesto moje první vítězství bylo zážitkem, který dlouho těšil a odpověděl na otázku, proč jezdit Rollo ligu a ne třeba jen na „kochací“ výlety po krajích českých. Dělám to asi skoro všichni pro atmosféru závodů, lidi se kterými se na nich potkáváme, ale i závodní vypětí a pocit, že jsme tomu dali maximum. Když se to sejde, je umístění před uznávanými soupeři, nebo dokonce medaile potvrzením, že to je to pravé, čemu se máme a chceme věnovat.
Shodou okolností se mi povedlo vyhrát kritérium na mistrovství republiky konané 24.6.2017 v Plzni, které bylo zároveň 3. kolem Rollo ligy. Kritérium bylo relativně krátkým závodem na 11km na cyklistickém oválu Rapidu Plzeň a skvěle, jako ostatně již tradičně, ho pořadatelsky zajištoval klub PSP KLUB KOLOBĚHU PLZEŇ. Před závodem jsem se cítil docela unaveně a očekávání nebylo zrovna nejvyšší. Profil oválu mi ale vyhovoval. Není úplně rovný, na startu protilehlé straně je vyvýšená rovina, které po odkroužení zatáčky předchází kratší stoupání a po ní do dalšího oblouku následuje příjemný sjezd, kde se dá trochu nabrat dech a malinko srazit tepovku.
Na startu
Po startu se ze skupiny, ve které byla většina veteránů, utrhnul jen Míra Pelc. Po několika kolech, když se mu nepovedlo odjet s rychlejšími borci a kdy se z našeho balíku neoddělila žádná rychlejší skupinka, se zase vrátil mezi nás. Ostatní veteránští soupeři, stejně jako já, měli především z důvodu, že jsme jeli balíku se čtyřmi seniory a pěti mastry, co dělat abychom uviseli tempo. Už po polovině závodu bylo jasné, že se bude rozhodovat až ke konci závodu vystupňováním tempa nebo ve finiši. Já osobně celou dobu balík spíše uzavíral a nic moc nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco výrazně měnit. Přesto se mi postupně podařilo posunout v dalších kolech mírně ke středu našeho balíku. Trochu líp jsem se začal cítit až při nájezdu do devátého kola. Při stoupání na protilehlou rovinku jsem se snažil posunout víc dopředu, protože jsem cítil blížící se konec závodu, a kupodivu se to dařilo. Na protilehlé rovince jsem se pokusil to ještě víc rozjet na vnějším oválu, kde bylo víc místa, a získat do posledního kola výhodnější pozici. Čekal jsem, že se pak pojede úplná pila, a na konci balíku bych toho už moc nepořešil. Když jsem se dostal na vnější okraj oválu, zaslechnul jsem rozezlené zařvání, ať uhnu. Hned potom co jsem zareagoval, kolem proletěli strašnou rychlostí už vlastně finišující Michal Kulka, Tomáš Pelc a hned za nimi Matyáš Olšar, kteří nás předjeli o kolo. V té chvíli mi blesklo hlavou, že mé deváté kolo je vlastně posledním a zbývá mi oproti předpokladu už jen několik set metrů do cíle. Pokusil jsem se alespoň trochu pověsit za Matyáše a nechal si jím rozjet finiš. Během krátké chvíle jsem si vytvořil poměrně slibný náskok, až jsem se lekl, jestli v tomhle závodě platí obvyklé pravidlo, že když končí vítěz, končí všichni. Dojel jsem do cíle s opakovaným ohlížením, protože jsem pořád čekal finiš soupeřů. Dokonce jsem ještě chvíli po projetí cílem pokračoval dál, abych byl případně schopen zareagovat, kdyby toto pravidlo tentokrát neplatilo. Když jsem se ohlédl v polovině zatáčky dalšího okruhu a nikdo mě nenásledoval, pochopil jsem, že jsem to doopravdy urval. Ten okamžik nechci a ani nemusím většině vás popisovat, dost z vás ho důvěrně zná, ale naplnil mě pocitem, že třešničky na dortu někdy umí opravdu chutnat.
Pelcík dojíždí veterány o kolo
Nerad jsem zklamal svoji manželku, které jsem slíbil, že hned po závodech, vzhledem k domluvenému odpolednímu a večernímu rodinnému programu, přijedu domů. Musel jsem čekat na vyhlášení celkových výsledků až po štafetách, což se trochu protáhlo. Tentokrát jí, po dlouhé době, moje nedochvilnost potěšila.
