Psal se rok dva tisíce a něco. Rollo liga stagnovala. Bylo to tak někdy těsně před tím, než se objevil Matek a svým působením začal od koloběhu odrazovat lidi, kteří svým srdcem ke koloběžkám patřili, ale prostě ho nepřekousli. Na druhou stranu přitáhnul zase jiné lidi, takže ligu jezdilo pořád plus minus 30 lidí. Já už jsem v té době byl ostřílený závodník a spolu s mým PSP týmem k nelibosti ostatních bral jeden cenný kov za druhým. Naše výhoda spočívala v tom, že jsme byli dobří. Ultima se tou dobou ještě hledala (to jí vydrželo ještě asi 10 let), ostatní žili v bludu, že 12kové koloběžky nelze předjet, nebo prostě od ligových závodů chtěli něco jiného než vítězství. To vše dohromady nám vytvořilo ideální podmínky na to, stát se držitelem titulu mistr Rollo ligy. 16 x za sebou! Nejdřív Michal Pešta, pak Petr, Láďa Provod mnohokrát a jednou Mára Kadlec. Mě se to nepodařilo nikdy. A stejně tak to bylo i s jednotlivými závody. Ať jsem dělal, co jsem dělal, na vítězství to nebylo nikdy. Láďa ty závody jezdil prostě rychleji.
Šumava 2003 a opět druhý - vítěz Láďa Provod a třetí Petr Pešta
Až jednoho dne to přišlo. Z ničeho nic jsem byl první. Problém je, že si to nikdo nepamatuje. Nepamatuju si na to ani já, což se po těch bujarých debatách večer po závodě není čemu divit. Jenže já jsem to pak druhý den zopakoval znovu. A pak už zase nikdy. Asi proto si na to nikdo nepamatuje. Jediné, co vím, že se to jelo někde na Moravě. A také to, že v historické tabulce Rollo ligy mám zaznamenané 2 vítězství. Víc ani čárku. Takže se to sice stalo, ale nikdo mi to stejně nevěří. A když se koukne do té tabulky, tak si promne bradu a řekne: „hmm, to je divný“. Dohromady tedy není o čem psát. Pouze jsem chtěl formálně naplnit očekávání od rubriky „moje první vítězství“.
Budu tedy psát o vítězství druhém a jak jsem postupem tohohle sepisování zjistil, bylo to vítězství třetí… nebo čtvrté? Páté? Opravdu nevím. Koloběžka se mi totiž stala mým hlavním koníčkem (asi proto v Garmin connect své aktivity řadím do kategorie jezdectví) a stát na bedně bylo pro mne tak trochu rutinou. A jestli jsem tam stál úplně nahoře, nebo dole… anebo vůbec, pro mě nebylo důležité. Bavilo mě to a dodnes baví. To, že jsem k tomu dostal medaili a lahváče byl příjemný bonus.
Ha a tady jsem Pešťáky převezl já, Zlín 2008
Ještě jedna vzpomínková - Jirka Ešner a nálož dřeva na sobotní táborák ligového závodu na Šumavě
EUROCUP WALES 2007
V roce 2007 jsem se odstěhoval do Anglie. Tím jsem přerušil svoji koloběžkovou kariéru. Poslední, co jsem v Čechách zažil, byl hromadný pád při Tour de Šumava, což nebylo nic moc pěkného. Takže mi ani nebylo líto, že jsem sbalil pár švestek, koloběžku pověsil na hřebík a odjel. Jenže, jak už asi tušíte, to ve mně začalo někde vzadu v lýtku hlodat. První příležitost, kde si zajezdit na koloběžce byl prolog k Tour de France v Londýně. Tou dobou Hannu ještě asi nebyl úplně za vodou, a tak musel pro svůj business dělat úplně všechno včetně objíždění a hlavně vyhrávání různých závodů. Na druhá místa jsem byl zvyklý, no co, ani tady to nevyšlo… Hannu, jako vždy, vyhrál. Ani nevím, na čem jsem to tenkrát jel, ale každopádně jsem to měl půjčený od týpka, který o rok později organizoval Eurocup ve Swansea. A tam se to stalo.
Na vítězství se vzpomíná vždycky dobře. Některá jsou vydřená víc, některá míň, k některým se pojí zdánlivě nepodstatné detaily a o některých rozhoduje náhoda. Ať tak, či tak, po bitvě je každý generál a to jsem teď já. V rámci zachování objektivit jsem však zahloubal do historie IKSA výsledků, abych si trochu osvěžil paměť a nepsal tady úplné nesmysly. Přece jenom, je to už nějakých 10 let. Něco mi tam ovšem nesedí… Jsem sice první, ale mezičasy neodpovídají průběhu závodu tak, jak jsem si ho pamatoval. Prohlížím si fotky, koukám na video, znovu projíždím výsledky. Až po chvíli mě trkne do očí, že Eurocup ve Swansea se jel vlastně dvakrát, a že tedy ten v roce 2008 není ten, který mám za svoje první vítezství. Ale i takovéto drobné epizody mají svůj význam. Jednak jsem se seznámil s tratí a se soupeři – ti byli více méně stejní. Ale především jsem si tam koupil vlastní koloběžku. Starý Kickbike Millenium. Na svou dobu to byla koloběžka dávno překonaná, ale měla i svoje silné stránky. Například to byla moje jediná koloběžka v Anglii, takže od té doby jsem na závody nemusel vyrážet s čistou nulou na tachometru. Další nespornou výhodou byl funkční blatník, jenž se obzvláště ve Walesu hodí. Význam slova funkční chápejte jako, že se neulomil po 150 km. Poslední mně známou výhodou byl velmi snadný prodej a to ještě se ziskem. Zkrátka nádherné vzpomínky.
WALES 2008 - první vítězství
O rok později už jsem věděl, do čeho jdu. Singleton Park, kde se jel endurance race, je mírně svažitý. Na jednom kole to udělá tak asi 5 m převýšení, což bohatě stačí na to, abych odpáral Holanďáky. Jede se 10 kol po 2 km. Prostě dost času na moji taktiku „start – cíl“, a kdyby se něco zvrtlo, tak i na pár opravných „start – cíl“. Popřípadě na několik nástupů a výstupů. V hlavě jsem měl i několik propracovaných taktik, které už se tou dobou daly okoukat od Ultimy. Tyto ovšem fungovaly pouze v několikačlenné stáji, kde domestikem byl v podstatě každý a při každé sebemenší příležitosti se z domestika stává lídr, anebo to prostě jen položí na zem ve prospěch svých kolegů. Já byl sám, a tak jsem si spíš pomýšlel na to, jak se jezdí u nás v týmu, kde si přece jenom častěji jezdil každý sám na sebe. Na druhou stranu je dobré si v hloubi koloběžkářovi duše (doporučuji Schwalbe 20x1,5“) nést takové ty fragmenty ze závodů, které v daný okamžik byly kritické a které nakonec závod rozhodly. A že jich bylo. Teď už vlastně nedělám nic jiného, než vzpomínám… Závodím a vzpomínám… A ono to jde…
To si takhle jedu Mistrovství světa a zezadu se na mě tlačí Fiňák a mě se hned vybaví, jak přesně ten samý Fiňák tři roky zpátky dotírá a visí za mnou tak dlouho, až mě uondá. A hned vím, co mám dělat – jak mě docvakne, tak mu trhnu a taky, že jo… Kdepak, kampak na mě Fiňáci. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju a hlavně realizuju zkušenosti nasbírané po hospodách od všech těch Gazárků a Ešnerů a konfrontuju je s tím, co jsem zažil pár hodin zpátky během závodu. Ono už to totiž jinak nejde. Konkurence je větší a větší a sil ubývá. Vlastně se divím, že za mnou nechodí ti mladí a nadějní koloběžkáři, aby ode mě pochytili nějaké to moudro, kterých jsem téměř nevyčerpatelná studnice, zvláště po šestém pivu. Já v jejich letech jsem byl lačný po každé informaci.
Wales Eurocup startovní pole
Hned u auta, jak vyndávám koloběžku, potkávám Larse. U prezentace ještě Elisu a Hanse. No, zkrátka stará partička. Pár Holanďáků už tu prohání o několik kategorií lepší koloběžky. Po tomto zjištění se mě jímá lehká nervozita, což před závody není nic neběžného. Uklidňuju se svými zaběhnutými rituály, které spočívají především v rozhovoru s ostatními závodníky. Hlavním tématem je samozřejmě, jak moc slabá je nynější forma, načež se dozvídám, že forma mých soupeřů ještě nikdy nebyla horší. Následuje „kolik máš letos najeto?“ Prostě klasika. V mezičase se převlékám, sestavuju koloběžku. Pumpičku si někde půjčím, protože s tím, co mám, to jde nafouknout pouze na 45 atmosfér, což je málo. Jestli chci vyhrát, a to já chci, je potřeba foukat na 100 – 150. Zkrátka, co dovolí mé nervy. Vavruša mi kdysi ještě radil místo vzduchu foukat vodu – protože je nestlačitelná a teprve tímto médiem dosáhnu čistého betonu, ale k tomu jsem se zatím nikdy neuchýlil a ani zde k tomu nedošlo. Vystačil jsem si s obvyklými 150 atmosférama. Na protažení mám tak 3 minuty, víc tomu stejně nechci dát, abych se nezadýchal.
Kája s Laresem Kesslerem, legendou německého koloběhu
Kdyby to bylo v Houšťce, slyšeli byste: „A je odstartováno!“ legendárního moderátora Vaška Lišky. Ve Swansea pouze nudné: „three two one go“. A je odstartováno… Jede se v klidu nějakých 25 km/hod. Tedy nějakých prvních 800 m. To už si říkám, že je to nuda a že do toho vnesu trochu vítr. Tak za to trochu vezmu. Rázem jsem první a můžu aplikovat jednu z mých připravených taktik. Ok, ok… tak co tedy… Start – Cíl? Jsem poněkud zadýchán. Balík mě velmi rychle docvakne, takže žádný trhák se zatím nekoná. Nevadí, času dost… Trpělivost růže přináší a nechám se tedy pohltit nepočetným pelotonem. Postupně mě předjíždí i soupeři, od kterých bych to nečekal. Tepy poměrně vysoko. Říkám si: „Sakra, co se děje?“ Takhle jsem si to neplánoval. Zkusím tedy ještě trošku cuknout, přece na tom nemůžou být o tolik líp. Párkrát se tedy ještě z vysoka odrazím, ale koloběžka ne a ne jít za odrazem. Naopak se zlověstně žvejká… a je to jasný. Přední kolo poměrně rychle uchází. Co teď? V hlavě mi probleskuje, že je všechno ztracené. Instinktivně se stavím co nejvíce k zadnímu kolečku, abych přenesl váhu na něj. Tak ujedu ještě nějakých 100 m. Dál už to opravdu nejde. Zničil bych si plášť a asi i ráfek. To už se mi ale rýsuje plán číslo dvě. Přece se netrmácím do Swansea na Eurocup, abych si odjel jeden kilometr. Nevzdám to… Vždycky se najde nějaké řešení a teď je ta chvíle… Musím urychleně něco vymyslet. To se ovšem v situaci, kdy vás míjí jeden závodník za druhým, těžko realizuje.
Klasický večírek Eurocupů minulého desetiletí
Popadnu tedy koloběžku a utíkám s ní po směru závodu na start. Naštěstí to je jen asi kilometr. Uklidňuji se tím, že první kolo z deseti mám zdárně za sebou, na druhou stranu čelo pelotonu je právě o ten jeden kilometr přede mnou. V prostoru startu na mě nevěřícně koukají pořadatelé, ale v okamžiku je jim vše jasné a ochotně mi půjčují náhradní kolo. Tedy koloběžku… Nevím, co mě to tenkrát napadlo, ale jal jsem se z nabídnuté koloběžky kolo sundat a vyměnit ho za své píchlé. To je záležitost tak asi na půl minuty, kterou jsem si mohl ušetřit, kdybych si půjčil celou koloběžku. No nic… Stalo se. Všichni mě povzbuzují a já vyrážím podruhé. Tentokrát na stíhací závod. Všechno je jinak. Ze zkušeností je teď tak akorát hromádka neštěstí. Teď to bude pouze o síle. A o hlavě. Naštěstí mám obojí a časovky znám ze Šumavy. Při dobré vůli to můžu dotáhnout do první pětky. Teď už není čas na taktizování. Jedu na max asi tak 20 sekund, než mi došlo, že takhle to taky nepůjde. Laktáty nemám rád. Takže přece jenom do toho vkládám nějakou tu myšlenku. Rozvrhuju síly tak, abych ujel zbývajících 9 kol a zároveň jel svižně. Tachometr nemám, pulzometr taky ne – jedu čistě citovku. Jak říkají v Ultimě: „lehkou nohou“.
Čím dál víc se utvrzuju v přesvědčení, že je třeba to zkusit. Padá ze mě frustrace a nervozita z toho, co mi způsobil defekt. Naopak se do mě vlévá naděje, že to vlastně vůbec není špatná výchozí pozice. Není, co ztratit. Pokud neuspěju, všichni budou vědět proč. Pokud ano, čeká mě především ohromný pocit zadostiučinění: zkusil jsem to, nevzdal jsem to. No a taky nekonečná sláva. Teď už sice vím, že jedno vyhrané kolo Eurocupu se nikdy nevyrovná legendárnímu „No, ale já jsem mistr světa!“ z úst Máry Kadlece – to když se marně snažil naklonit přízeň na svojí stranu nejprve u Páji Soukupů a pak i u Míši Malečkové kdysi v Liberci, ale to jsem tenkrát nevěděl. Stojí to za to. Sice tomu nevěřím, ale co kdyby se všem těm přede mnou stalo to samé, co mě? Prostě jedu dál a jedu rychle.
A ještě pozdní fáze takového EC večírku
Asi tak dvě kola a začínám sklízet první ovoce. Předjíždím posledního. Samozřejmě, že do té doby jsem byl poslední já, ale já to tak vnímal… Pak předposledního. Frekvence předjíždění soupeřů se začala zvyšovat. Začínám tedy stupňovat své úsilí. Úměrně s tím se mi zakyselují i svaly. Nic naplat, lepší mrtvej frajer, nežli živej sráč. To zas cituji Michala Kulku, který tuhle památnou větu pronesl na Etapáku poté, co byl poněkud unaven ze stíhání Alpa. Tahle stará pravda platila předtím… a platí i dnes. Jen je třeba vzít rozum do hrsti, zůstat naživu a taky nebejt sráč. Takže jedu čisté riziko.
Tam, kde to jde, nebrzdím a tam, kde to nejde, také ne. Celou dobu na hranici infarktu. Ten jsem zatím neměl, ale snažím se dbát zkušeností starších a moudřejších. Ta hranice byla podle všeho blízko. Situace se začala vyostřovat. Předjet další závodníky trvá někdy i celé kolo. Už je nemíjím rozdílem 5 km/hod a víc, jde to pomaleji. Kvalita předjížděných soupeřů stoupá. Někteří se snaží zavěsit, ale dlouhodobě se jim to nedaří. Jsem nabitej. Předjíždím i Larse. Toho jsem považoval za nejsilnějšího soupeře. Loni mě předjel na kritérku. Tím pro mě ovšem závod nekončí, bohužel. Dvoukilometrový okruh a široké spektrum výkonnostní úrovně závodníků vnese do závodu na 2 km okruhu nepřehlednost. Některé závodníky předjíždím podruhé. Nevím, jak na tom jsem – nevím, zda jsem třetí, druhý nebo první… Nebo čtvrtý? Co mě žene dál? No, co jsem začal, i dokončím. Rudo před očima. Uvědomuji si, že už nejedu proti ostatním, ale teď už je to hlavně závod s časem a když už nic, alespoň všem ukážu, jak rychle se dá jet na starém Kickbiku. Navíc čím rychleji jedu, tím dřív budu v cíli.
A na závěr, MS 2004 párty po sprintech, Kája Cvalín, Alpo Kuusisto a Jan Elmgren - spolujízda
Jako obvykle, u závodu tohoto tipu – tím myslím na krátkém okruhu, který se jede víc než dvakrát, ztratím pojem o tom, kde vlastně jsem, kolik mi zbývá kol. Nejednoho závodníka už tato nevědomost stála umístění a nepomáhají tomu ani tachometry ani GPS. Já jsem tachometr stejně neměl a i tak by to možná vedlo k určitému polevení. To jsem si nemohl dovolit. Přesto, když slyšíte zvonění do posledního kola, tak určitá úleva přijde… Někdy je to tak, že zrychlím – už mi zbývá poslední kolo, někdy zpomalím – nikdo mě nehoní, někdy jedu podle ostatních, ale vždy je to úleva… minimálně v hlavě. A největší úleva přijde v cíli. To asi tak 15 sekund poté, co protnete cílovou pásku a tepy vám po závěrečném spurtu konečně přestanou stoupat – tedy pokud je kam. Upřímně – tohle už si vůbec nepamatuju. Ani si nepamatuju, jaký pocit se ve mně rozhostil po zjištění, že jsem první. To přišlo až později. Lars mi k tomu řekl, že asi 2 kola do cíle ho chytla křeč do hrudníku a že to nešlo. Přesně takovou naději jsem si tvořil někde v půlce druhého kola. Dobře, že jsem nevzdal.
Takhle to tedy bylo. 1. místo. Nekonečná sláva. V hlavě mi ještě utkvěla večerní párty u Rhossili Bay. Další den on air rozhovor v BBC Radio 1 pro Swansea. Pěkné to bylo. Víc takových.
