44. ročník 50 let staré Rollo ligy odstartoval ve Velkém Poříčí (Petr Pešta)
Sobotní závod se jel na shodném okruhu jako v srpnu 2017, tedy: Velké Poříčí, směr Hronov, Zálesí, Žďárky a Velké Poříčí. Tento okruh obsahuje snad všechny druhy profilů: dlouhou rovinu s protivětrem, větší stoupání, krátké rychlé “výšvihy” s táhlými přechody do sjezdů, rychlý i dlouhý pomalý sjezd, techničtější pasáž se zátočinami i kousek dlažebních kostek. Zkrátka na tomto 11 km okruhu zažijete snad všechny esence, které by závody Rollo ligy měly obsahovat.
Počasí bylo teplé a větrné.
V dlouhém závodu mužů na 33 km se velký startovní balík rozdrobil hned v nejdelším hronovském stoupání na menší či větší skupiny i jednotlivce a na tvářích závodníků bylo vidět, jak s přibývajícími kilometry krásná, rychlá i těžká trasa bolí a jak je náročné bojovat o umístění v závodě i o body do celkové ligové tabulky.
Velký závod jel opět nestárnoucí Láďa Provod, až v cílové rovince prohrál s vítězem Michalem Kulkou a druhým Matyášem Olšarem.
V ženách v závodě dlouhém 22 km vládla Kateřina Ševcová. Katka si vítězství zopakovala i v nedělní časovce.
V mužích v časovce do vrchu zvítězil Matyáš Olšar.
Nedělní 5 km dlouhá horská časovka z Hronova u Jiráskova divadla s cílem na Vysoké Srbské u Obecního úřadu byla náročná, ale nebyla extrémní. Střídaly se mírnější a prudší pasáže a krásné výhledy. Že nešlo o nějakou “rampu”, dokazují časy závodníků, 15 nejlepších mužů přivezlo do cíle rychlostní průměr nad 20 km/h.
Závěrečné vyhlášení výsledků se odbylo v pohodovém prostředí zahrady místních hasičů.
Závody se vydařily, počasí přálo a z pelotonu závodníků bylo slyšet kladné ohlasy, tedy v podstatě zvítězili všichni účastníci.
ČSK děkuje všem pořadatelům, zejména rodině Kráčmarů a Ševců, za krásný úvod ligové sezóny.
Hodkovické koloběžení (Pavel Štork)
Hodkovické koloběžení roku 2018 bylo ve znamení dětí a dvanáctihodinovkářů. Počet dětí v jejich kategoriích oproti minulým rokům narostl, což vyvolává skvělý pocit, vzhledem k tomu, že se obecně tvrdí, že děti provozují fyzické aktivity stále míň a méně. Délka jejich tras je taková, že po absolvování závodu mohou být hrdi na své výkony. A když si člověk uvědomí, že hodně z nich nemá koloběžku jako svou hlavní aktivitu, tudíž se neumí odrážet na obě nohy a trasu například 4km v rychlém tempu absolvují pouze na jednu nohu, tak pochopí, proč po závodech po areálu koupaliště pajdá spousta malých postaviček.
Během krátkého závodu pro dospělé a juniory (18 a 13 km) se, jako již tradičně, přehnala nad Hodkovickým letištěm krátká přeháňka. Snad právě tento každoroční déšť, nebo možná prudký výšlap k letišti, kde většina účastníků chodí pěšky, odrazují rekreační koloběžkáře od účasti v tomto závůdku, který probíhá v nádherné krajině nad Hodkovicemi. Paradoxně v prvních ročnících byla účast v tomto závodě vyšší. Přičítám to daleko většímu množství závodů koloběžek po celé republice, které vznikly v posledních letech. Hobík má tudíž mnohem více možností výběru.
Sprinty mužů a žen dospělých proběhly ve velmi uvolněné atmosféře a spíš než závodem, nazval bych je hecem. Osvědčily se rozjížďky po dvojicích, až do konečného finále, ve kterém obvykle vítězí rodina Kuželova.
Dvanáctihodinovka na Ještěd žije. Sjíždějí se na ni lidé ze vzdálených míst republiky. Počet účastníků se mění rok od roku, ale dá se říct, že vzhledem k brutálnímu charakteru závodu, je jejich počet poměrně vysoký. Od startu ke kontrolnímu bodu je to pro závodníky, kteří jezdí po silnici,18 km se stoupáním 730 metrů. Ti nejlepší dokázali opět vystoupat na Ještěd pětkrát. Na své loňské výkony navázal Tomáš Drobník. Martin Brož se, ve srovnání s jinými loňskými závody dlouhého koloběhu, výkonnostně posunul mezi nejlepší dlouhokoloběžkáře a zdá se, že bude letos útočit na horní patra tabulek. Milan Jelínek je zkrátka jiný. Silniční okruh mu už nestačil, protože se domnívá, že tam maximum již nejde posunout výš. Na startu se zařadil mezi cyklisty na horských kolech a vyrazil na koloběžce na Ještěd terénem. To, že stál nakonec mezi nimi na bedně, ani příliš nikoho nepřekvapí. Menší skvrnkou byla nezkušenost zapisovatelky, která většinou zapomněla zapisovat časy, takže se těžko dohledávalo, pořadí těch, kteří měli stejný počet okruhů.
Celé odpoledne zpestřila skvělá muzika Vinyl, která nadšeným posluchačům hrála jednu pecku za druhou a pak přidávala a přidávala až se nakonec setmělo a nebylo vidět na noty. Kouzelník, který přišel odpoledne pobavit děti, byl odvážný. Neměl pódium, tudíž odstup od dětí nebyl dostatečný. Navíc v době, kdy začalo pršet, vzal je k sobě pod střechu a proto téměř nebylo kouzlo, aby ho děti neprokoukly. Zkrátka dokonalé odpoledne.
Krosová dvanáctihodinovka pohledem Milana Jelínka
Né že by mne nebavilo každoročně stát v tomto náročném závodě na bedně, ale překročit můj nejlepší výkon (5 x Ještěd 215,6 km / 4661m převýšení) se v historii všech ročníků (včetně letošního) povedlo (kosmeticky) pouze jen jednou o více jak generaci mladšímu Přemkovi Ježkovi a 6 okruhů na Ještěd se prostě nedá. Z mého pohledu vetchého staříka vzhledem k ubývajícím silám už tady není co zlepšovat, takže spíš hledám nové cestičky, které tu ještě nebyly. Vzhledem ke vzrůstající výkonnosti závodníků je třeba občas zkusit posunout jejich výkony do míst, která by je za normálních okolností nenapadla. Hodit nenápadně „rukavičku“ mladším kolegům je prostě občas potřeba a navíc pokud vím podobný 12h extrém v terénu se ještě v Čechách nejel.
Proto jsem se letos rozhodl, že to dám v přísném terénu po ještědském hřebenu s klukama na horských kolech. Ono každých 16 km v terénu nastoupat téměř 800m výškových, to asi bude jiná „kávička“ než po silnici. Průměrné stoupání na celé trati 8%, maximální 21% bylo příslibem nevšedních zážitků. Terénní koloběžka je samozřejmě těžší a moc nejede, na což by náš náčelník od Silvini zcela jistě pravil: “Ale tréninkově dobrý,né“?
V 7 hodin vyrážíme hromadným startem společně koloběžkáři silniční, kola silniční, kola horská + koloběžka terén. Asi po 4km cyklostezky se odděluji od silničáře Karla Krchňáka, který má stejně jako já letos natrénováno nulanulaprt a neřeší to, ono to nějak dopadne. Fičím do kopce ještě chvíli krásně zamlženou a vonící kvetoucí krajinou. Ranní rosa lehce zamokří boty, Rašovka a Ještědsky hřeben už je zalitý sluncem a cesty jsou téměř bez bahna.
První kolo za 2:11 i s nechtěným přidáním kopce jako kráva k Javorníku se mi zdá dost rychlé, jako bych jel zase podle hesla „napálit to a pak se uvidí“ anebo „nahnat co nejvíc na začátku, protože ke konci už to nepůjde“.První dvě kola bývají nebezpečně optimistická, ale pak zpravidla přichází útlum a je důležité se znova najít a ustát to. S každým dalším kolem přichází větší únava, která se projeví na čase a ranní nadšení a dravost ustupuje kamsi do pozadí.
Maximálka dnes 60km/h, je třeba jezdit opatrně, nechci opravdu skončit jak medúza přilepenej někde na stromě.
Odpolední bouřka s deštíkem přinesla ochlazení a jehličí s prachem se v silné vrstvě lepí na kola jako mák na bramborové šišky. V nejprudších sjezdech jsem si přál mít ještě třetí brzdu a ruce jsou vyklepané, jako když měsíc se sbíječku bourám betonový most přes dálnici D1.
Čtvrté kolo se už jelo relativně dobře, tělo už konečně pochopilo, že na odpočinek bude pravděpodobně vybrán jiný den. Ve zbývajícím čase na dojezdovém asfaltovém 7km okruhu mi jízda připomínala dovolenou s manželkou na Jadranu, takže jsem si mohl cestou i popovídat s Marčánem.
Nakonec to pro mne bylo na „bajkerské bedně“ bez rozdílu věku 3.místo, čehož si cením úplně maximálně, protože tohle nebylo fakt zadarmo.
Velký dík pořádajícím manželům Štorkovým, kteří navíc přes den organizují množství početných dětských závodů.
A příště přijďte i Vy.
