Že Martin Marčáno Brož vyhrál Majle, je známé. Nicméně do cíle pětistovky dorazil také Honza Hromádko a tady je tedy povídání jednoho z nejstarších účastníků závodu.
Honzo, jak se jezdí míle nesjtaršímu (nebo téměř nejstaršímu?) účastníkovi?
Po 3 dnech trhání se ti začne ozývat v hlavě: „Tenhle závod není pro starý“ , popřípadě „Tyhle míle nejsou pro důchodce“ a podobné variace. Čekáš, která součást tě umrtví v závodě dřív, jestli záda nebo kolena či jiné klouby, nebo srdce. Nemáš hlad, jenom se potíš, 3x víc než za mlada a piješ na co narazíš. Letos teda díky srážkám bylo všude pitné vody dostatek + hospody + asijské Večerky, ale stejně doplňuješ vodu do láhví, kde se dá, protože odvodnění těla při tom denním převýšení trasy je brutální (ale to mají stejné i mladší) a stresuješ se, že ti voda někde na kopci bude chybět.
Na druhou stranu, když si uvědomíš tu svobodu, která je jedním z principů koloběhu a kterou máš, tak se jede skvěle i v těžkých podmínkách. A protože nemám ambice na nějaké sportovně-medailové výsledky, jinými slovy jezdím a kochám se, mohu jet na pohodu. A to se podařilo na větším úseku, než byla polovina mojí trasy. No, to pohodové tempo je vlastně nutnost, protože se nechceš veřejně ztrapnit za situace, kdy tě odvezou na JIPku s infarktem, protožes´ to v kopci přepálil.
Ukládáš se mezi 23 a 01 hodinou noční, no a po 4 – 5 hodinách spánku už se stejně budíš bolestí, takže vyrážíš dál mezi 3 až 6 tou ranní a užíváš si romantických rán s mlhami, inverzemi, ptačím zpěvem a snídaní za jízdy.
Máš za sebou pár dálkoakcí, jaké je srovnání mílí s nimi?
Pavla Štorka Přejezdy republiky jsou výborná příprava, kde si odzkoušíš jak navigaci, tak i vytrvalost, ale i spánkový režim (myšleno přejezdy beze spánku), ale nemůžeš tam nabrat ty zkušenosti s terénem, přesně řečeno s trasou, kterou tě žene autor závodu 1000miles Honza Kopka, cíleně především nejobtížnějšími turistickými pěšími trasami v blízkosti hranic. Jinak ale 350 km po asfaltu na silniční koloběžce (za 25-35 hodin), třeba i za deště, se s krosem přes kořeny a bahnem, rašelinou a po skalách, s bagáží 5 – 10 kg, 11 dní bez přerušení, samozřejmě srovnat nedá. Lépe se to srovnává se závodem typu Montes Ferrei, pro MTB, Ondry Semeráda, vloni 240 km, letos 150 km těžkého krosu, kde ty zkušenosti s celodenním promočením, bouřkami, bahnem v botách, tlačením koloběžky do kopců a scházením z nejezditelných kopců, s navigováním v noci a testováním výstroje, přeci jenom trochu získáš. Tím terénem se oba závody dost podobají, nikoliv však délkou a celkovým převýšením. Hlavním a nejdůležitějším přínosem těch předchozích dálkoakcí ale je, že si odbouráváš překážky a omezenost ve vlastní hlavě, což je hlavním předpokladem pro vůbec nějaký úspěch na Mílích, s tím totiž můžou mít ti starší účastníci větší problém než mlaďoši. A samozřejmě cizí cílená podpora jednoho závodníka předem připravená, ta je na Mílích (ale i na Montes Ferrei) zakázána, proto jsou ty Přejezdy, pokud suport máš, přeci jenom o trochu snadnější.
Jak to vůbec šlo, podle očekávání?
Mně se osvědčila metoda postupných navyšovaných cílů a proto se mně většina očekávání, spíše přání, splnila, mimo č. 9. :
1. Dotáhnout přípravu až na start Mílí.
2. Odstartovat a ujet jakoukoliv délku bez úrazu resp. přežít.
3. Nezabloudit
4. Nesmazat si záznam trasy
5. Dokončit alespoň 1. úsek do CP1 (476 km).
6. Dtto a nebýt poslední.
7. Dokončit 2. úsek do CP2 (841 km), tedy Finish 500 mil.
8. Dtto a nebýt poslední.
9. Dokončit 1000 mil, třeba i jako poslední.
Taky jsem se těšil na souvislý průjezd přes všechna česká severní pohoří, která znám z minula po částech, i s některými pro mě dosud neznámými místy, jako na nový zážitek, a tohle očekávání se vyplnilo. Za CP2 (cíl 500 mílí) to dál už nešlo kvůli otékajícímu kolenu a nějakým úponům uvnitř, to se nakonec dalo vzhledem k opotřebování těla po 50 letech sportování očekávat.
Nezmoknul jsi?:)
Špatná otázka, správně se máš ptát: Jak dlouho jsi jel v mokrém dresu a botách?
Dva dny bouřek a třetí jen s deštěm by byly docela snesitelné, ale mez tím nabereš vodu s bahnem do bot a propotíš všechno, a vodu průběžně doplňuješ do ponožek a kalhot při průjezdech křovím, vysokou trávou, každé ráno a večer i z rosy. Takže zmokl jsem sice jen 6x, na což vodotěsná větrovka stačila, ale mokrý jsem byl tak asi 8 dní.
Kolik jsi nakonec ujel a za jak dlouho?
Dojel a dotlačil jsem do cíle 500 mil, což je ale do CP2 ve skutečnosti 841 km, za 11 dní a 3 hodiny, takže průměrně 76 km za den. Důležitější údaj ale je převýšení, které bylo 13192 m podle Mapy CZ, ale ze záznamu podle Garmina 19060 m a TOPO CZECH v4 PRO naměřilo 21300 m. Zajímavější, nejméně dvojnásobná čísla, ale dodá Marčáno, 1000 mílař, nebo Robert Peška (taky stará páka), doufám je vyzpovídáš taky.
Co vybavení, řešil jsi nějak specificky? Vydrželo nebo zradilo?
Hlavní zrada vyplynula z mého špatného odhadu terénu, neb jsem na zadním 20“ kole nechal V brzdu, a nic mně nepomohly náhradní špalky, neb jsem v ráfku vybrousil slušnou drážku (což taky byl jeden z důvodů nepokračovat, bez zadní brzdy, do cíle 1000 mil). Inu, několikadenní jízda a brždění v bahně, které je vlastně brusnou pastou, vykonalo své. Takže kdo pojede příště, musí mít na obou kolech kotoučovky, úvaha o úspoře několika gramů hmoty je chybná.
Výborně sloužily lehké boty Salomon Speed Cross 4 LT, dokonce fungoval i ten Goretex ve svršku, ale jen do doby, než natekla voda vrchem. Mají výborný vzorek CONTA GRIP fungující jak na mokrých skalách, tak v jílu, trávě, asfaltu, písku, štěrku, suti, nerozmočily se po 11 dnech a zachovaly tuhost nutnou pro koloběh. Specifikum je to, že na Míle musí být alespoň o číslo větší, než je normální velikost boty na krátké tratě (za 3 dny jizdy na koloběžce v popisovaném terénu noha napuchne). Vodotěsné ponožky po hodině odrážení ve vodě začaly propouštět, zato se ale špatně sušily.
Vyplatil se filtr na vodu, 30 gramů, můžeš pít ze všech potoků a stružek v horách. Nezklamala čelovka LUCIFER Z v kombinaci s dobíječkou/powerbankou LitoKala na články 18650, umožňující mimo lampu dobíjet telefon i NiMH v GPS Garminu.
Rukavice žádné standardní cyklistické to nevydrží, používám pracovní celoprsťáky, Míle nejsou sport, ale tvrdá práce v terénu.
Za bouře v horách se vyplatily i celorozpínací nepromokavé lehké kalhoty, kolena už musím mít v teple.
Nejlepší a nejhorší zážitek? Nějaké pěkné setkání?
Pěkných setkání bylo hodně, typická je podpora od nadšenců, kteří aktivně vyhledávají, hostí, servisují a ubytovávají doma kolemjedoucí mílaře, jsou to neoficiální CP, které otec závodu Honza Kopka nerad toleruje, protože snižují obtížnost nejtěžšího závodu (v Evropě?). Nebo pekařka v Teplicích n/M., která mílařům rozdává bagety s oblohou a další dobroty. Nebo přenocování v horských útulnách s mladými turistkami, kterým nevadil odér týden nepraného dresu (ale nemyslete si, ony si se mnou poradily, nejdřív mě zneschopnily slivovicí).
Nejhorší zážitek – když jsem se za bouře schoval do zastřešeného vykoberečkovaného posedu s okénky, takže luxusního, asi 10 m vysokého, zesílil vítr, začalo mírné kymácení a vedle v lese začaly padat stromy.
Nejlepší zážitek – když mě v té bouři za tmy podle náhodně zviditelněného trackeru na on-line mapě závodu odchytil v lese majitel hospody – koliby na Tanečnici a před půlnocí mně chtěl vařit jídlo dle denní nabídky. Nakonec jsem u něj luxusně přespal ve skladu piva.
Naprosto špičkové bylo setkávání s protijedoucími mílaři a mílařkami z jižní trasy.
Nejlepší a nejhorší nocleh?
Nejlepší nocleh u Martinky Michelové v kolárně, kterému předcházely buchty, káva atd., v neoficiálním CP v Křečanech, čímž jsem se vyhnul nočnímu dešti. Nejhorší v přístřešku nad Dolní Moravou na 28 cm široké lavici, odkud mě ze spacáku ve 24:00 lákali místní zcela zpití domorodci na mejdan a k tanci v obytňáku na parkovišti (v partě převažovala děvčata), zatímco nad vsí prudila lokální bouřka.
No a oblíbená otázka, pojedeš zas?
Zase jedna špatná a navíc choulostivá otázka. Nemohu se rouhat.
