Hodkovické koloběžení má za sebou výjimečný ročník. Poprvé se nejel osmnáctikilometrový závod pro dospělé, který byl nahrazen Vyjížďkou po cukrárnách. Zdá se, že by to mohla být dobrá cesta. Někteří účastníci se ještě teď oblizují. Dětí opět přibylo, což nás velmi těší. Jejich závody byly velmi dramatické. Jezdilo se v menších skupinách a tak o pořadí rozhodovaly výsledné časy. Proto byli všichni napnutí až do samotného vyhlášení. Nu a výjimečné bylo též to že nepršelo, což v letošním květnu byl skoro zázrak.
Na dvanáctihodinovce se sešla neskutečná konkurence a padaly rekordy. Martin Brož (Marčáno) posunul hranici maxima o dva doplňkové okruhy, tedy o 15 km. Znamená to, že absolvoval téměř 240 km. I druhý Leoš Kafka překonal dosavadní rekord o jeden doplňkový okruh. Dosud se nestalo, aby závodník, který absolvoval pět dlouhých okruhů přes Ještěd, nebral medaili. Tentokrát měl pět okruhů ještě jezdec na osmém místě! Velmi nás potěšili a překvapili svou účastí Guido Pfeiffermann a David Pasek. Přijeli z Vídně speciálně na dvanáctihodinovku. Bohužel přišly i pády. Matěji Kosnarovi přejeme všichni, ať je brzy zdravý, aby se k nám mohl co nejdřív opět připojit.
Děkuji všem za účast, za krásnou atmosféru, pořadatelům za pomoc a za to, že příště se zas uvidíme.
Výsledky:
Report od Milana Jelínka
Ty tam jsou doby, kdy jsem na závody podobného ražení přemlouval ostatní koloběžkáře. Každoročně jsme s o generaci mladším Přemyslem Ježkem posouvali traťový rekord, loňský pokus o zpestření závodu jízdou až v 21% terénu (156km/3602m) kupodivu ale letos nikoho nepřitáhl.
Ze startovního pole čítajícího desítky koloběžkářů(ek) se hned na začátku utrhla desetičlenná skupinka, ze které se jednotlivci následně na trati budou během dne různě předjíždět. Pro moji novou karbonovou kolobku PG to je premiéra, při letošním třetím výjezdu v podstatě seznamka. Díky pracovnímu úrazu naražené holeně si od dnešního dne mnoho neslibuji a věřím, že projížďka bude hezká, a když něco bude bolet, tak to prostě zabalím.
Krajina je krásně probarvená nejrůznějšími jemnými zelenými odstíny, podle toho, jak se po zimě vonící vegetace probouzí. My si jedeme užívat celodenní výlet v pěkném počasí na 40 km dlouhém okruhu kolem Ještědu.
První dvě kolečka jsou vždycky na pohodu a ještě plné euforie. Jediné, co ohrožuje dnešní bezpečnou jízdu, je chvilkový nárazový vítr, který dělá problémy zejména při sjezdu v Rozstání (75km/h) a nutí k přibrždění - holt občas se musí používat to, čím je vyplněný prostor v přilbě. Z letargie a přemýšlení mne vytrhuje předjíždějící blikající záchranka a je jasné, že se něco někde nepovedlo (Matěj Kostnar).
Po dlouhém sjezdu mě chytly do obou nohou takové křeče, že jsem za jízdy protahoval do stran nohy jako opilej krasobruslař Ondřej Nepela, takže mi záhy kolega Jirka Fabík nabízel magnézko. V Liberci na mne kdosi od vily křičí, jak to že jsem letos chyběl na „Pirátovu Voku“ (nejtěžší terén co znám -33km/1359m!), tak jen houknu-počasíííííí. Cestou vnímám kolaře, co jede po souběžné dálnici v odstavném pruhu a v duchu přemýšlím o riskantnosti tohoto skoro až sebevražedného počinu.
Samostatnou kapitolou je, co vše se odehrává na silnici v silném víkendovém provozu na Ještěd, kde občasný policejní dohled by byl určitě na místě. Pražští Pepíci si půjčí Mustanga, se kterým vymetají zatáčky proti desítkám motorkářů, kteří si pro změnu v různých náklonech a rychlostech zkoušejí svoje dovednosti a plná čára je evidentně jen malba pro blbce. Do toho po různých stranách pěšáci a nejvíce nebezpeční sobě a zejména svým dětem jsou lidé, kteří si nahoře půjčí koloběžku ke sjetí z kopce. Pustit svoje pětileté dítě na koloběžce po silnici dolů, za to by měl být pro zákonného zástupce nepodmíněný trest a při příchodu domů na stole od manželky žádost o rozvod, protože v tomhle mozku se fakt něco hóoodně nepovedlo.
Do třetího okruhu se už ani hnusným gelům v iontové kombinaci opakovaně nechce jet v útrobách a snaží se neúspěšně opustit sevření nového majitele. Rychlost i tepy se nenápadně zpomalují. I ty krávy dole na pastvách opakovaně na mě nevěřícně hledí a v jejich očích čtu: „Tohohle vola už jsme fakt asi dneska několikrát viděli.“
Čtvrté kolo je potřeba přežít, pohybuji se na čtvrtém místě a tělo až teď pochopilo, že na odpočinek bude se vší pravděpodobností vybrán jiný den. Páté kolo už je velmi únavné, hlavně nějak dojet, absence letošních najetých kilometrů se dostavuje a pomyšlení na zítřejší závod v běhu do vrchu na kolcích mi už teď nahání hrůzu. V posledním kole mne předjíždí velmi svižně Tomáš Brýna i rakouský kolega David Pašek, za kterého se mohu zavěsit teď už jen neustále se vzdalujícím pohledem. Na dálku za mnou (se mnou) ještě bojuje další rakouský kolega Guido, ale na pořadí už se nic nezmění.
Poslední kolo jsem si připadal, jak půl roku nezalitá kytka, jejíž filmový výsledek přehrajeme ve zrychleném režimu. Prvních sedm závoďáků mělo Ještěd 5x,děvčata 4x .Kdo měl ještě čas a chuť (já ani jedno), tak mohl jezdit na rovině doplňkové kilometry, kde to samozřejmě jinak odsejpá.
Letos v historii závodu poprvé mimo bednu, v absolutním pořadí celkově 6. místo. Možná by pořadatel mohl popřemýšlet do budoucna více o věkových kategoriích. V důchodovém věku soupeřit s o jednu až dvě generace mladšími závodníky není fakt sranda, to znám z lyží, ale tam to jsou v pozdním věku kategorie spravedlivě rozděleny i po pěti letech. A jestli se jich v závodění někteří dožijete, tak mi dáte za pravdu, protože každý přibývající rok je výkonnostně směrem dolu znát, na to má docent Kohoutek svojí podrobně vypracovanou teorii.
Jinak velký díky pořadatelům, kteří zvládají dětské doprovodné závody, které jsou tradičně silně početně zastoupeny. Opravdu klobouček dolů…
