Letos je tomu padesát let od okamžiku, kdy se na Zemplínské Šíravě uskutečnil první závod koloběžkové Rollo ligy. Psal se rok 1968 a za pár dnů u nás zaklepali na dveře Rusové. Mnohé skončilo, mnohé se změnilo, ale koloběžky žily dál. A přežily. Dodnes.
V sobotu vypukne ve Velkém Poříčí Rollo liga 2018. Zvukem zasviští karbonová kola a přes stovku závodníků začne psát další díl neskutečných příběhů stupátka mezi dvěma koly. Než vše znovu začne, pojďme se vrátit zpět. Do dob, kdy chlapi převařovali krky a ohýbali zadní vidlice dětských endéráckých koloběžek, aby je posadili níže, kdy se jezdilo bez brzd a brzdilo se na pekaře. Vraťme se do atmosféry prvních Rallye Bratislava – Brno – Praha a prvních ligových závodů.
Budou to dlouhá povídání od kluků a holek, kteří ku příležitosti padesáti let Rollo ligy nejen že svolili, abych se u nich zastavil na kafíčko, ale kteří nyní prohledávají sklepy, garáže a kůlny a hledají to, co zbylo z počátků koloběžkového sportu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. A nalézají krásné fotky, výstřižky z novin, dopisy, diplomy a koloběžky, které pomalu shromažďujeme ve vznikajícím koloběžkovém muzeu.
S povídáním nemůžeme začít jinde než na zápraží říčanského domku, kde na mě čekal účastník první Rallye Bratislava - Brno – Praha 1967 a vítěz prvního ročníku Rollo ligy 1968 / 69 Jarda Honců s manželkou Janou (rozenou Jelínkovou), která s Jardou a koloběžkami zažila v sedmdesátých letech své.
Jedna z prvních Rollo lig - Barrandov 1970 / foto JAS Plzeň
Tak odkud to vezmeme? Asi od začátku, že ano?
Ono základní problém je, že hlava je děravá. Tehdy, před padesáti lety, jsme měli koloběžky jako mladickou nerozvážnost a nikoho nemohlo tehdy napadnout, že tu za dalších padesát let ještě budou. Ty moje vzpomínky jsou tedy hodně útržkovité.
Potřeba je začít už v roce 1967 První Velkou Koloběžkovou Rallye Bratislava – Brno – Praha. K té jsem se dostal až nějaké dva měsíce po začátku její přípravy, nejsem tudíž žádný zakladatel. Ale začít zde musíme z toho důvodu, že nebýt Rallye, nebyla by později ani Rollo liga.
Zakladatelem Rallye je parta okolo Městského výboru ČSM Praha, kde byla aparátčicí nějaká Mirka Moutelíková, pak asi (jménem si už nejsem jist) Miroslav Dusil a pak človíček, který se tam motal okolo, Jaroslav Dvořák řečený Béďa. No a tyhle tři napadlo na jaře 1967 uspořádat takovou sranda akci, jízdu na koloběžkách po republice. Abych byl teda úplně přesnej, už někdy před tím vím, že sem tam nějaká parta někam vyjela, ale z toho se nedochovalo nic, nebo alespoň o tom nic bližšího nevím.
Takže tyhle tři vyvěsili všude možně cedule a uspořádali na tuhle plánovanou jízdu nominační závod. Mělo jet deset lidí z Prahy, deset z Brna a deset z Bratislavy. A na to jsem se já, jako mladej blbec, chytil. Půjčil jsem si koloběžku, takovou prťavou, a v Juldě Fuldě jsem skončil nějakej jedenáctej, dvanáctej, takže jsem se nenominoval. Jenže jak lidi začali odpadat, nakonec jsem se do toho pražského týmu dostal. A hotovo. Od té doby jsem žil s koloběžkama.
Pozvánka na trénink pražského týmu pro první Rallye Bratislava - Brno - Praha 1967
Ke všemu se pak přidal coby organizátor nějakej Jirka Trefný, to jsou mimochodem lidi, kteří by měli být jako otcové zakladatelé zapsáni někde zlatým písmem, a jela se ta první Rallye z Bratislavy přes Brno do Prahy. To se psal nějaký červenec 1967.
Koloběžková Rallye? O co přesně šlo?
Jak jsem říkal, daly se dohromady tři party po deseti lidech z Prahy, Brna a Bratislavy a jelo se to tím systémem, že na trati bylo vždycky jen 15 lidí, po pěti z každého týmu. Rallye se jela na etapy. Zhruba třicet kilometrů každý den, a koloběžkáři se v týmu střídali zhruba třeba po třech až pěti kilometrech. Každý tým měl tedy vždy pět lidí na trati a pět v doprovodném vozidle.
Bylo to dost dramatický. My měli mikrobus, kterej řídil takovej starej pán a nechtěl moc zastavovat na zakázaných místech. Kdežto Brňáci měli náklaďák s mladým řidičem, ten jim byl kdykoliv k dispozici, akorát že museli vždycky vyskakovat na korbu a zase seskakovat. Pamatuji se, že první etapa byla z Bratislavy do Modrej a ta poslední z Kostelce na Černými lesy do Prahy do Juldy.
Jarda Honců přebírá koloběžku na Rallye 1967, v pozadí autobus pražského týmu / foto: Jarda Honců
Takže závod se vším všudy…
No závod… Původně to bylo myšleno jako sranda akce. Prostě že dojedeme někam, tam se ožereme a pak pojedeme dál. Jenže tam byl nějakej Jirka Homolka, takovej ramenáč z Prahy, a ten na tu koloběžku v Bratislavě stoupnul a vyrazil jako blbec. A tím to (mimo záznam) posral. Všichni blbci vyrazili za ním a tím skončila sranda. Od té doby je to sport.
Vítězné družstvo se počítalo z prvních tří závodníků v cíli. Takže se vybrali dva nejpomalejší, ti popadli dvě koloběžky a byli ponechání napospas vzadu, a zbytek se prostě točil naplno celou etapu na zbývajících třech koloběžkách.
Hlavního rozhodčího dělal teda Jirka Trefnej, Béďa byl snad ředitel závodu a do toho se připletl další člověk, který má zásluhu na pozdější lize, Dušan Brabec, v té době redaktor časopisu My 67.
Kdo tu první Rallye vyhrál, to už si nepamatuju. Snad kluci z Brna? Vážně nevím, ale tehdy to ani nebylo podstatné.
Cíl jedné z posledních etap Rallye 1967 kdesi před Prahou - v sandálech a čepičce Jiří Trefný / foto: Jarda Honců
Z dnešního pohledu se mi zdá, že závod z Bratislavy do Prahy není úplně logisticky jednoduché zorganizovat? Jak to celé fungovalo?
Ono se to celé jelo pod záštitou ČSM (Československý svaz mládeže), jako všechny jiné akce. A ono to ČSM mělo samozřejmě peníze a Rallye kompletně platilo. Dopravu, ubytování, jídlo, všechno. Koupilo koloběžky a my dělali v podstatě jen jakoby hrubou sílu.
Rallye se později jely ještě dvě nebo tři a ve třetí Rallye dělala moje budoucí manželka hospodářku.
Jana Honců: To hospodaření nebyla úplně legrace. Dostala jsem na vkladní knížku peníze od ČSM a s nimi hospodařila. Platila, ubytování, jídlo, pití, občerstvení a tak dále. To všechno se platilo v hotovosti, takže vždy někde na poště v nějakém městečku jsem musela vybrat peníze, někdo třeba ztratil tužku, koupila jsem tužku a k ní samozřejmě musel být doklad, a na konci se vše muselo proúčtovat. Tehdy ta Rallye stála něco přes sto tisíc ve starejch penězích. To máš padesát lidí, třicet lidí doprovodu. Bylo to docela dost.
Momentka z první Rallye / foto: Jarda Honců
Takže dojela se Rallye 1967 a co bylo dále? Co liga?
Skončila Rallye a chcípnul pes. To bylo tedy 1967. Nebylo nic.
No a já jsem někdy takhle v prosinci přišel za Béďou a říkám: „Hele bude druhá Rallye?“ „No, když se budeš angažovat a organizovat, tak to uděláme…“ Takže se udělal rozřazovací závod v Juldě Fuldě a tam se už přihlásilo dost lidí. Ti nejlepší jeli druhou Rallye, kterou jsem já jen organizoval a nezávodil jsem. Bohužel z té druhé Rallye si nic moc nepamatuju.
Každopádně skončila Rallye a za ne moc dlouho, řekl bych červenec 1968, ČSM pořádal takzvané Setkání mládeže na Zemplínské Šíravě (v Michalovcích) na východě Slovenska. Koloběžkáři byli požádáni, aby tam jeli taky a uspořádali tam nějaký ten závod. Tak jsme jeli. Vlakem. A ve vlaku jsme potkali Plzeňáky, což je možná nejdůležitější bod koloběžkové historie.
To nebyli koloběžkáři, ale trampové nebo tak něco... Parta třeba třiceti kluků a holek, všichni v džínách, to byla tehdy super móda. A žádnej z nich neměl batůžek, akorát dva pořezové měli na klacku kufr, kterej nesli mezi sebou. Říkali jsme si, to je supr banda, oni mají v jednom kufru oblečení pro kluky i holky najednou, jenže pak koukneme do vedlejšího kupé a v kufru nebylo oblečení. Byl plnej chlastu. Než jsme přijeli na Šíravu, byli jsme zkoulovaní jako deky, a Plzeňáci byli naši největší kámoši. No a oni se krásně nadchnuli do koloběžek a koloběžkový sport v dalších letech v podstatě táhli. Petr Šobr, Olda Liška a tak dále. No a někde tam na východu Československa prostě padlo rozhodnutí, že založíme koloběžkovou ligu.
Léto pak, když přišli Rusové, bylo docela dramatický, ale liga se tak nějak rozjela. V Praze jsme měli Rollo club Praha, v Plzni založili Bůžo klub a pak hned (domnívám se) vznikl v Plzni JAS klub. Proběhlo několik závodů – Plzeň, Praha, Vsetín, znovu Praha a možná Moravská Třebová (nějaké výsledky nám tam bohužel chybí), a to byla prostě Rollo liga 1968/69.
Nejlepší byl tehdy vsetínský Zdeněk Jantač, jenže nepřijel na poslední ligu do Prahy a ligu jsem tedy celkově vyhrál já (ačkoliv v archivech je napsán Zdeněk).
Část pozvánky na první schůzi (v té době vlastně ještě neexistujícího) Rollo clubu Praha
Takže to byl první ročník Rollo ligy a co bylo dál?
Základ ligy byl v Praze a Plzni a pomalu se to všechno nabalovalo. Kamarádi kamarádů, aparátčíci z ČSM a později SSM, Vsetín, Rožnováci, Krnov (tam měla manželka sestru a začali jezdit synovci), pak se chytli Písečáci atd. a začalo to žít. Jezdila se liga, k tomu se ještě pár let jela Rallye a vedle toho se ještě pořádala takzvaná Hulajnoga.
Praha a Plzeň byly totiž motorem ligy. Kolem se motalo spousta bafuňářů a spousta holek a někdo vymyslel, že pro ty bafuňáře a holky a pro sebe uděláme sranda akci. A vznikla Hulajnoga. Na konci sezony se jelo z Prahy do Plzně. Pražáci &comp v pátek odpoledne vyjeli z Prahy (s přespáním někde na trase), Plzeňáci v sobotu ráno z Plzně a setkali jsme se někde v Holoubkově, zlili jsme se a pak jsme společně dojeli do Plzně. V jednom ročníku nás jelo dokonce pětapadesát. To byla vždy nádherná akce, která se jezdí vlastně doteď. Jen roli Plzeňáků převzali Kladeňáci v čele s Capouškem zvaným Cápou.
Dnes se Hulajnoga jezdí tak, že se jede z Prahy na Plzeň na Rudnou (no teda teď se nedojede už ani do Rudný), ale řekněme v Rudný se řekne, kašleme na Plzeň, a otočí se to na Kladno. Naposledy se jela před dvěma měsíci, jelo nás třináct.
Pravidla Hulajnogy jsou 50 let stejný. V každý hospodě po cestě se dá malej rum. Samozřejmě to přináší pády, zlomený kosti, já mám rozsekanej obličej od brejlí, nějaký ledviny a tak dále.
Potom jsme třeba v pětasedmdesátým pořádali čtyřiadvacítku na Třebešíně. Jelo se na cyklistickém oválu a kluci udělali 524 kilometrů. Jely dvě dvanáctičlenný družstva a střídaly se každé družstvo na jedný koloběžce. Všechno bylo zapsáno dokonce v Guinessově knize rekordů.
24 hodin, Třebešín 1975 / foto: JAS Plzeň
Zpátky k lize. Kdo tehdy Rollo ligu organizoval?
Chvíli po Rollo lize vznikl takzvaný Ústřední sekce rollo clubů (ÚSRC), tedy útvar spadající pod nově vzniklé SSM. Třeba nám v Praze dalo velikou práci, abychom mohli vůbec jezdit jako koloběžkáři. Museli jsme založit místní organizaci SSM, na městě nám šéfovala aparátčice Olga Mužíková, kterou měl každej kluk vždycky tejden na starosti (lehce básnická licence). A jedině tak to šlo politicky ustát. Pokud by to nebylo pod SSM, nešly by koloběžky vlastně provozovat.
A proč zrovna Rollo liga?
Rollo vzniklo jako označení pražského klubu. Béďa byl v sedmašedesátym ředitelem Daily Clubu na Pankráci. My se tam chodili opíjet a Jirka Trefnej přišel na myšlenku, že patří do party svazáků, kteří se rozpadli, ale pořád ještě vlastnili v Dittrichově ulici místnost (klubovnu) a že by se nezlobili, kdybychom se s nimi sloučili. Tak jsme se z Daily Clubu nastěhovali do Dittrišky a při té příležitosti byl založen Rollo club a od toho bylo už jen kousek k Rollo lize.
Je začátek sedmdesátých let. Jak vypadá takový ligový závod?
Ligový závod byl odjakživa dvoudenní. Sobotní dlouhá etapa (zhruba třicet kilometrů), pak se přespalo, ožralo se a v neděli se jel spurt, nebo teda krátká etapa, zhruba do deseti kilometrů. Jezdilo se s hromadným startem. Sice se ze soboty na neděli vždycky pilo, ale současně to byl od začátku sport. Opravdu jsme trénovali, najezdil jsem denně desítky a desítky kilometrů. Fest. Bylo to prostě prestižní.
Na lize byl takovej úzus, že jsme si to rozdali až na posledních kilometrech. Nehnalo se to úplně od začátku. Závodilo se normálně na značených tratích, oficiálně všechno povolené. Jezdilo se samozřejmě za provozu co nejvíce po vedlejších silnicích. Nejezdilo se na černo, to prostě nešlo.
Drtivá většina závodů se jezdila po asfaltu, jedině snad Krnov, tam byl sprint speciál, kde se běhalo do schodů. Nad Krnovem je totiž poutní místo, kam vedou schody. Takže se běhalo nahoru po schodech a pak se jezdilo bokem dolů.
A jezdilo se klasicky o věnce, jako automobilový závody. Celkový vítěz Rollo ligy pak dostával brašnu přes rameno. Tu za první ročník jsem tedy dostal já, ale na další závodě jsem ji dal Zdeňkovi Jantačovi, protože si ji zasloužil víc než já. Byl lepší, jen nepřijel na ten poslední závod do Prahy.
A co koloběžky prvních ligových let?
V naprosté většině jezdili všichni na stejných koloběžkách. V pravidlech bylo, že koloběžka má mít 12“ kola a všichni měli na začátku koloběžku postavenou na základu dětské východoněmecké koloběžky. Upravovalo se to tak, že se uřízlo spojení vidlice se zbytkem, převařilo se níž, ohnul se zadek, čímž se stupátko posadilo níž, a přivařila se pomocná trubka vepředu. Ono totiž ty původní koloběžky praskaly v tom ohybu dole.
Jezdilo se samozřejmě bez brzd, brzdilo se na pekaře. Nohou o zem, protože gumy byly vzácný. Z kopce, kdo se bál, jezdil bokem přičaplej, ale jinak samozřejmě na jedný noze hlava nad předním kolem, žádný přilby, nic.
Jednu z prvních pořádných koloběžek pak vyrobil asi Jéňa Žák, pověstnou Vlašťovku, ale to Ti poví on. Od té doby to začala být veliká věda, ale nějaký první dva ročníky bych řekl, že se s koloběžkami kromě zmiňovaných úprav nic moc velkého po technické stránce neřešilo.
Věnce pro vítěze závodu, Praha Julda Fulda, sezona 68/69 / foto: Jarda Honců
Nějaké pády?
Pádů bylo. Těch bylo. Pořád něco.
Jana Honců: Pořád byli dobitý. Přijel mi třeba domů z Plzně, kalhoty přilepený na strupech. Takže první co, odlepit kalhoty. Ideální kysličníkem, poleje se to, kysličník vybublá, rozloží krev a dá se to z toho sundat.
Krásný scény, kdy Aljoša Páleníků nevybral zatáčku a zmizel v kopřivách a ty udělaly jen „blm“, zavřely se, a on zmizel.
Jana Honců: Jo, to on pak ležel u nás tři dny, popálenej, v horečkách.
No padali jsme furt. Smrťáky naštěstí nebyly. Ale zlomeniny, klíční kosti, hlavně na Hulajnogách, protože kdo si rozbil hubu, platil rundu v hospodě. Jenže pak to degradovalo, protože lidi začali padat schválně. Jinak si nevzpomínám na lize na nic vážného, Vanda Štrejlová (myslím) přišla o ledvinu, odřeniny, zlomeniny, ale jinak nic…
Vyhlášení Rollo ligy 1968 v Praze na Výstavišti - třetá zprava Vendy Koloběh (Václav Viktora), pátý zprava Jarda Honců s brašnou, pak Václav Pospíšil, Václav Rybář a Pepa Mecel
Dokdy jsi vlastně jezdil?
Ne moc dlouho, často jsem pak bafuňařil, ale raději jsem samozřejmě závodil. Naposledy jsem jel někdy v roce 1974 nebo 1975, pak už nebyl čas.
Ale u koloběžek jsem tak nějak trochu zůstal. A víš proč? Je to zásluhou Jirky Dupalovýho. Ten se totiž rozhodl, že stráví mládí tady u mě na týhle parcele. Já se tehdy v pětasedmdesátým rozhodl, že tu postavím barák. Kluci z koloběžek jako Pavel Šulc, Jura Mandula a další mi tu s tím pomáhali, kopali třeba studnu a tak. No a Jirka jako instalatér mi tu instaloval pumpu. A tak se mu tu zalíbilo, že se rozhodl, že mi ten barák postaví, ať chci nebo nechci. Ten barák jsem stavěl třicet let a on tu prostě třicet let byl.
A protože Jirka jezdil od sedmdesátých let až do své smrti před čtyřmi lety, občas přitáhl nějaké výsledky, nějaké historky, a tím jsem prostě byl pořád tak nějak v kontaktu.
Rollo club Praha na jedné ze svých výprav, zleva Jirka Chaloupka, Věrka Kmochová, Jarda Honců, Valoušek, ?, Antonín Hopian, Eva Skalická, Mirek Erlman, Petr Čtrnáctý z Kladna, dole potom Blanka Romančicová a Petr Žírek
Takže to je první povídání, které Jarda včera ještě doplnil mailem. Vzpomínky se pomalu objevují a pamětníků je stále ještě hodně. Pokud toto někdo z těch, kteří mají co říci k prvním Rallye a sedmdesátým letům, čte, určitě se ozvěte na sefredaktor@kolobezkovyportal.cz. Koloběžkovou historii totiž ztratíme jen jednou…
Závěrem ještě Jarda Honců:
„…tak jsem teď jel z Kostelce domů (přes Louňovice), a jak to tak bývá - bleskla mi hlavou další vzpomínka (to ta trasa). První Rallye (a další už samozřejmě taky) se nejela jen jako závod družstev! Vždyť tu poslední etapu z Kostelce na okraj Prahy (to už nevzpomenu kam přesně) jsem určitě absolvoval jako časovku jednotlivců (a myslím, že jich bylo v rámci akce víc)! Odtamtud byl teprve slavnostní hromadný (nezávodní) dojezd do Juldy Fuldy! Kdo byl ale celkovým vítězem v soutěži jednotlivců, už si nevzpomenu. Snad někdo z Bratislavy, protože mi tam na vyhlášení dával nějakej Slovenskej kluk kousnout buřta. Věnec buřtů byla jedna z cen.
A napadlo mě ještě, že mezi těmi otci zakladateli, co se týče Rollo ligy, by mělo být více jmen. Ti mnou uvedení jsou, i se mnou, jen za Prahu. Zasloužili by si tam bejt přinejmenším alespoň nějací Plzeňáci, především pak Petr Šobr (a určitě hráli významnou roli i další i z jiných měst, ale nevím, jestli si ještě někdo vzpomene (já už těžko!))."
