Když jsme v sedmnácté etapě Gira stoupali na Passo Tonale, zjevil se po našem boku nám neznámý český koloběžkář. Luboš Macháček, který koloběžce propadl již v devadesátých letech, ale doposavad se nikdy na žádné akci neobjevil. Přijel až na sté Giro a zůstal s námi téměř týden.
Toto je první díl Lubošova povídání o jeho cestě Itálií…
Na koloběžce jezdím už hodně dlouho, vlastně nemám zaznamenané přesné datum, kdy mne tento pohyb začal po dětských letech znovu fascinovat a zajímat. Odhaduji 22-23 let. V té době nikoho koloběh moc nezajímal a typy, které jsem vystřídal byly Velamos, Vella apod... Dost kvalitní nářadí na mučení, ale ne na sport.
Poté, co jsem si koupil lepší náčiní od Kickbike, jsem občasně sledoval aktivity Václava Lišky a Honzy Vláška. K jízdě do Francie a k jejich podpoře při prvním megaetapáku Kickfrance jsem nesebral odvahu a neměl ani čas. Když jsem se doslechl, že plánují podobnou akci při Giro, nasadili mi brouka do hlavy. Snažil jsem se vyčlenit si na to čas a trochu více trénovat, abych si případně z Gira taky něco odjel, pokud tam vyrazím. Plánoval jsem si cestu na poslední těžký týden Gira i kvůli partiím a etapám v Dolomitech. Tři týdny před odjezdem jsem trénink přehnal a ozvalo se mi moje obvyklé slabé místo. Každý sportovec má svoji "Achillovu patu", já bohužel doslovně. Trénink jsem omezil, snažil se achilovky léčit s dost nejistým výsledkem. Přestože jsem si byl vědom, že to asi nedopadne dobře, vidina jedinečnosti akce byla neodolatelná a do Itálie jsme 20.5. s mým synem Kubou vyrazili. Ukecal jsem ho, ať obětuje týden pro svého fotříka jako support.
Den první 21.5. - Lago di Garda
Cestování po Itálii jsme pojali tak nějak rekreačně. Putování jsme začali na Lago di Garda ve městě Limone sul Garda, kde jsme se ubytovali na místě s krásným výhledem na jezero. Měli jsme v plánu obkroužit jezero po obvodu a nastartovat tělo na další dny s přemírou kopců. Tento plán díky neznalosti místa dostal trhlinu. Zjistili jsme, že v hornatější části, kde jsme přistáli, je podle jezera plno tunelů a bez doprovodu autem by to byla kaskadérčina.
Limone sur Garda
Na jediný výlet, na který tam zbyl čas, jsme zvolili trasu doporučenou na Tripadvisor, tj. z Limone přes Voltino do Vesio a pak po silnici SP38 do Campione. Po snídani jsme vyrazili. Od hotelu se cesta zhurta zvedla na 15 % a bez řádného zahřátí to byla pěkná fuška. Stoupání vedlo až do Vesio. Cestou se otevíraly výhledy na Gardu, které jsou opravdu úžasné.
Z Vesio jsme se pustili po SP38 zpět k jezeru. Cesta to byla členitá a krásná, spadli jsme se silnicí do kaňonu potoka, vracející se smyčkou přes most do tunelu, serpentiny, prostě požitek na koloběžce. Velká zrada nás čekala na konci cesty, kde se najednou objevil dost dlouhý tunel bez osvětlení. Já v čele do něj vlétl z plného světla, nic zlého netuše a najednou tma jak v pr...i. Kuba za mnou huláká "Já nic nevidím". Tak jsem zabrzdil. Uvědomil jsem si, že vlastně taky nic nevidím a vrátil se na začátek tunelu. Světla na kola jsme neměli, zůstaly v autě u hotelu. Dumali jsme co dál. Zkusili jsme hledat z venku po srázu starou silnici směrem dolů, ale zdála se nám neprůchozí natož průjezdná. Kuba nadhodil, že počkáme na nejbližší auto shora a pustíme to za ním. Jak řekl, tak jsme udělali.
Blbostma živ je člověk. Ze shora přijel červený Tranzit. Vyrazili jsme za ním, ale jel nějak rychle. Já ho jakž takž stíhal, ale stejně mi ujížděl a najednou nám mizel v zatáčce. A Kuba za mnou zase "Vidím h...o!". No já taky. Kdybych byl Vin Diesel a naleštil si řádně bulvy, byl jsem v pohodě. Černočerná tma s Riddickem byla v tom okamžiku groteska. Zastavil jsem, auto bylo nenávratně pryč. Začal jsem lovit mobil, abych posvítil sobě a hlavně Kubovi za mnou. Kuba už se ale chytl. Zvykl si nějak na tmu a opatrně docoural ke mně. Směrem dolů už svítalo světlo na konci tunelu! Hurá!! Doklouzali jsme k výjezdu z tunelu a dali si pauzu. Všechno je jednou poprvé i jízda naslepo tunelem.
Následně jsme sjeli serpentinami k pobřežní silnici podél jezera. Do Campione jsme dojeli opět tunelem, naštěstí osvětleným, a řešili kudy dál. Místní borci na pláži nás od další cesty po silnici s tunely odrazovali slovy very dangerous, morte a podobné superlativy. Míchali angličtinu s italštinou, ale smysl byl jasný. Tak jsme vyměkli a vydali se stejnou cestou zpátky. Černý tunel jsme objeli raději venkem, kde to přiměřeně šlo a byla to lepší varianta než směrem dolů. Pohledem shora při sjezdu to tak nevypadalo. Stoupali jsme opět parádním kaňonem, tentokrát rozvážněji. Byla neděle a s přibývajícím časem houstl provoz. Auta byla docela v pohodě, ale motorkáři, hlavně němečtí jsou dobytek. Bezohlednost je asi jejich obvyklá vlastnost a můj pocit z domova, že to je ryze český fenomén, jsem musel revidovat. V každé zemi a národu je dostatek magorů zahleděných pouze do sebe.
Lago di Garda
Z kulminačního bodu stoupání nás čekal již jen sjezd do Limone. Byla to zasloužená odměna a totální pecka, kde jsem dával i místní osobní auta. Prostě parádní výlet s adrenalinovou kulturní vložkou. Cesta byla pouze cca 38 km, ale 1070 výškových metrů, pokud se dá věřit mému ojetému Garminu. Dost se rozchází s údaji z map a udává nižší výškové metry. Jako rozcvička do příštích dnů byla jízda dostačující. Trasu jsme oba jeli na Racemaxech 28.
Odpoledne jsme už nepokoušeli osud a vydali se raději na výlet lodí na druhou stranu jezera do Malcesine a lanovkou na Monte Baldo. Adrenalinu poskrovnu, ale výhledy pěkné. Prostě spořádaní turisté.
Den druhý 22.5. - Stelvio
Ráno jsme se trochu zdrželi a vyjížděli jsme později, než jsme plánovali. Dnes měli kluci z Kickitaly v programu nejhorší etapu Gira s dvojnásobným výjezdem na Stelvio a chtěli jsme se tam s nimi potkat. Člověk míní, život mění. Přejezd z Limone na trasu Gira se neskutečně protáhl. Bylo pondělí a značný provoz. Neměli jsme ani přesnou informaci o poloze skupiny, takže to byl jen odhad, kde zrovna jsou. Nakonec jsem před Bormiem usoudil, že je nebudeme dohánět a nechám to na další den. V Bormiu jsem vytáhl Racemax 20 a vyrazil na Stelvio.
Stoupání bylo relativně schůdné, přiměřené strmé a dalo se celé jet. Části stoupání již byly obklopeny řadou fandů, kteří čekali na hlavní program další den. Koloběžka pro ně nebyla žádné velké překvapení asi proto, že přede mnou jela skupina z Kick Italy. Někde v půlce stoupání jsem potkal české kolisty. Od nich jsem se dozvěděl, že jsou asi 15 min přede mnou, což v takovém stoupání je nekonečno. To mne utvrdilo v původním plánu vyjet pouze do sedla a vrátit se zpět.
Na Stelviu
Po cestě nahoru jsem ani neměl krizi a tělo a hlavně achilovky držely. S Jakubem jsme vždy dohodli vzdálenost, kde má čekat a dodat zásoby. Při dokončování výstupu jsem od Jakuba čekal slavobránu .. a nic. Projel jsem davy turistů a náhodně našel auto, které bylo zamčené. Tak volám a milý Kuba šel na bratwursta a pivo. Místo aby dokumentoval historii - fotříka servaného na Stelviu, tak si cpal nácíčka!
Když přišel, převlékl jsem se. Koloběžku jsem vyměnil za Racemax 28 kvůli větší jistotě do zatáček i při intenzivním brzdění ve sjezdu a vyrazil. Cesta dolů byl prima zážitek. Do většiny serpentin bylo shora dobře vidět. Nebylo nutné tolik brzdit a zatáčky se daly zvládat docela svižně. Kolistů dolů ani nahoru už tolik nejelo, takže cesta byla skoro prázdná, ideální stav. Po dojezdu do Bormia jsem se nalodil do auta a přesunuli jsme se do Tirana, kde jsme nocovali.
Den třetí 23.5. - Passo Tonale
Ráno po snídani jsme vyrazili po trase Gira hledat kluky z Kick Italy. Před odjezdem jsem mrkl na livetracking a odhadl, že je dojedeme před stoupáním na Passo Tonale. To se potvrdilo a poté, co jsme je pozdravili z auta, jsem na následujícím odpočívadle vystoupil a vydal se za nimi. Nevěděl jsem, jak budou reagovat. S většinou jsem se viděl jen na For Bikes v Letňanech a jako cizák budu narušovat klid skupiny. Reakce byla pro mne překvapivě srdečná. Ahoj, kdo jseš, kde se tu bereš, já jsem Vašek, Honza, Jarda... Bál jsem se, abych jejich tempu stačil. To byla zbytečná obava. Přece jen byly dávky, které hoši absolvovaly tak vysoké, že je třeba jet úsporně a nepřepálit tempo a tělo. To náhodný meteorit v mém podání nemůže a nesmí ovlivnit.
V průběhu stoupání jsem se mírně odpoutal, jak taky ne, když jsem neměl skoro nic najeto a do stoupání potřebuju jet přiměřeně rychle a stále. Na vršku jsem řešil dilema, jestli jet se skupinou nebo dopředu sám. S ohledem na to, že čas jsme každý den měli limitovaný ubytováním a maximálním časem na check-in, vyrazil jsem vpřed sám.
Sjezd z Passo Tonale byl hezký a dlouhý. Silnice téměř prázdná. Kuba vyrazil napřed a v Mezzana objednal jídlo. Já vlastně u bistra jen přibrzdil, naházel do sebe tagliatelle a mazal dál. Kuba řekl, že si dá ještě kafe a pak mne dojede.
Vedro u Mezzolombardo
Bohužel se snadný průběh zkomplikoval hned v následující vesnici Piano. Trasa závodu vedla po hlavní do tunelu, kam normálně kola a chodci nesmí. Musel jsem objízdnou trasou na cyklostezku a volám Kubovi, že počkám. Jel kus po vedlejší silnici se mnou a poté vedla dál jen cyklostezka. Kuba se musel vrátit zpět na hlavní a doufal jsem, že se někde na trase potkáme. Cyklostezka jako kulturní vložka byla krásné zpestření. Byla členitá, několikrát se trasa křížila se souběžnou železnicí podjezdem, kvalitní povrch, prostě romantika. Na konci cyklostezky jsem už chtěl hledat mobil a ejhle Kuba tam na mne čeká. Nevím, jak to dokázal, asi telepatie, ale to asi není důležité. Nemuseli jsme se nahánět.
Po pár kilometrech po vedlejší silnici jsme se zase napojili na hlavní tah na Trento a jízda už moc velká zábava nebyla. Ve velkém provozu a sám jsem měl docela strach. Bohužel cesta po frekventovaném tahu trvala až po nájezd na dálnici A 22 a kolem Mezzolombardo to bylo fakt hustý. Tady jsem si teda neužíval nic a jen se modlil, ať jsem z frekventované silnice co nejdřív pryč. Po přejezdu mostu přes Adiže a odbočení na vedlejší silnici SP 131 už byl klid. Začínalo tu stoupání do Canazei. Trasa vedla vinicemi a nebýt velkého vedra, tak by to byla krásná kochací jízda. Takhle jsem se pekl v jihozápadním svahu na přímém slunci jako steak na grilu. Dostoupal jsem do Ceola a protože nás už tlačil čas, naložil jsem koloběžku a přesunuli jsme se do ubytování v Canazei.
Pokračování příště...
