Možná jste zaznamenali, jaké bude sté Giro d´Italia, které se pokusíme obdobně jako stou Tour de France prorazit na koloběžkách. Při pohledu na mapky jednotlivých etap si člověk řekne, no tak tady to je docela rovina, tady to vypadá, že si kluci máknou do kopce, tady tu etapu si odpočinou … a tak dále.
Pojďme se podívat na to, jak to bude ve skutečnosti. Protože Giro 2017 je skutečně nejtěžší etapák za poslední dekádu, ne – li více. Stá Tour byla proti němu projížďka Braník – Zvole a zpět.
Sardinie
Start na Sardinii rovná se potíže s logistikou. Tím spíše, že po třech dnech se vše přesouvá na Sicílii, kam jezdí loď jednou týdně, a zrovna ten den, který bychom potřebovali, to není. Z toho plyne, že tým se přepraví do Palerma letecky přes Řím a podpůrná auta pojedou delší cestou směr Neapol. Druhá část podpůrného týmu pak bude čekat na kluky na Sicílii, z čehož vyplývá, že kompletní support team čítající pět aut a deset nesmrtelných osob budeme mít k dispozici až někdy v páté etapě. To nemusí být problém, ale také může…
Již samotná Sardinie není nic jednoduchého na rozjezd. Dvě dvoustovky na úvod, z toho druhá v kopcích a nakonec stopadesátka pod časovým tlakem, protože bude potřeba stihnout letadlo.
Praha – Kolín, každý den
Člověk si řekne Sardinie, Itálie, víno, Toskánsko, Alpy, moře, Řím, prostě dovolená. Bohužel opak je pravdou. Profil a náročnost závodu je šílený, ale samozřejmě to není nic, co byste nevěděli. Mnohem horší je samotná trasa. První ochutnávka brutálních italských státovek přijde již v prvních kilometrech na Sardinii. Pokud vede cesta po tzv. Strada Statale, je to většinou dvouproudovka tam a zpět s minimálním nebo žádným odstavňákem. Leckde je to dokonce jednoproudovka bez odstavňáku. Někde se bude dát možná objet, někde ji budeme muset absolvovat. Oproti cyklistům jedeme za plného provozu, a ten bývá v Itálii dost šílený.
Sardinie, 10. kilometr Gira 2017
Koukněte na některé náhledy. Hlavně etapy 6 a 7, 12 a nakonec šílená třináctka jsou celé po státovkách typu Praha – Kolín. Žádný odstavný pruh a brutální provoz. Tohle není nic, na co by se člověk měl těšit. Třináctá etapa státovku neopustí celý den a navíc projíždí centrem Parmy a vede i přes Piacenzu. To nebude jen šílená, ale hlavně hodně nebezpečná záležitost…
6. etapa do Terme Liguane
7. etapa
Praha - Kolín na Dvanáctce
Třináctka celá po této silnici
No a to není vše. Když se kouknete třeba na mapu patnácté etapy, musí vám být jasné, že celý den v aglomeraci Milána bude asi velký zážitek.
Jeďte si jen tak zakoloběžkovat do Milána...
Ve Francii na Tour jsme měli takových silnic pramálo. Když ale přišly, byly to ty nejhorší části cesty. Na koloběžce musíte jet absolutně bezchybně bílou krajnici a doufat, že řidiči kamionů za vámi si zrovna nemažou na volantu chleba k obědu. V Itálii pojedeme po státovkách odhadem minimálně třeba nějakých 700 kilometrů. Absolutní peklo.
Hory - přes 40.000 výškových metrů
Není se tedy čemu divit, že se budeme těšit do hor. Někam nahoru, mimo civilizaci. A pořadatelé se s námi nemazlili ani v tomto směru. Hned čtvrtá etapa finišuje v výšce 1892m na Etně, která je proslulá svým 17km dlouhým stoupáním. Dobrá, tady ještě půjde o začátek Gira a není to nic, co by mělo být nějak výrazně těžké.
Další zajímavý kopec přijde v deváté etapě před dnem volna. Pouhých 139km na 1674m vysoký Blockhaus. Blockhaus stejně jako Etnu pojedeme od moře, ale ani tady by to nemělo být nic výrazně těžkého, hlavně díky poměrně krátké etapě.
Týden mezi etapami 9 a 15 pak bude téměř bez hor. Nějaké kopce přijdou v Toskánsku, ale jinak to bude totální souboj s řidiči na zmiňovaných státovkách. Nezáživné dlouhé etapy plné aut.
Jenže pak to přijde. Druhý den volna a po něm poslední týden. Posledních šest etap. Kousek do vysněného cíle. Bohužel ovšem téměř veškeré výškové metry Gira jsou naskládány právě zde. Přesně 992km a něco mezi 25.000 – 30.000 výškových metrů. Absolutní peklo.
Nejprve neskutečně dlouhá královská etapa přes bájné průsmyky Mortirolo a Stelvio, které se pojede dokonce dvakrát. Silnice vede až do výšky 2758m. 227km je takový velmi výrazný předkrm. K tomu nastoupáme něco okolo šesti výškových kilometrů (vše se pojede z výšky 217m nad mořem). Pokud jsme královskou etapu na Tour jeli 18 hodin, tady to může být velmi lehce přes dvacet hodin jízdy ve tmě a zimě.
Masakr na Stelviu
Bohužel hned další den přidali pořadatelé další dlouhé alpské peklo. 219km do Canazei přes Apricu a Passo Tonale. Etapa je sice profilově lehčí, ale Aprica je pověstná „stojka“, Tonale je 1883m vysoké a posledních 80km do Canazei je celých do kopce. Mezi těmito dvěma etapami si budeme moci dovolit absolutně minimální spánek. Možná však zvolíme spíše taktiku, že po dnu volna budeme do šestnácté etapy vyrážet třeba už ve dvě ráno, abychom se nedostali do brutálního časového skluzu a nemuseli jet 450km v Alpách dohromady bez pauzy.
Těžký přesun do Canazei
Tím ovšem utrpení nekončí. Další etapa, osmnáctka, se právem přetahuje se Stelviem o titul královská. Pět dolomitských vrcholů v okolí Selly – Pordoi, Valparola, Gardena, Pinei a dojezd do Ortisei. Zachraňuje nás malinko délka (139km), ale děsí nás 4500m převýšení na tak krátké vzdálenosti. Tady už toho budeme mít opravdu dost.
Queen Stage v Dolomitech
Pořadatelé bohužel vynechali pro nás záchrannou horskou časovku a v itineráři to pálí dále. Devatenáctá etapa, 191km a cíl opět na kopci Paincavalo. Tady začneme opouštět Dolomity, a přestože profil je hodně klesavý, přeci jen na něm nalezneme čtyři stoupání v čele s tím cílovým, 16km dlouhým.
Další tučná stodevadesátka
No a dvacítka v podhůří Alp. Nejprve poměrně rovinatá stovka, pak 22km stoupání na legendární Monte Grappa sjezd a ještě naposledy cíl na kopci v Asiagu. Dalších 190km.
A nakonec toto
Takových bude pět alpských dnů. V kuse. A to je zlé. Nejen z hlediska jízdy, ale také proto, že v květnu v Alpách v kuse nebývá 5 dnů slunečno. Spíše naopak může třeba 5 dnů v kuse pršet nebo sněžit. A v takovém případě … radši ani na to nebudu myslet…
Pokud se stane zázrak a vše výše popsané alespoň někdo z nás přečká, pak se 27.5.2017 postaví na start závěrečné 28km dlouhé časovky ze závodního okruhu v Monze do Milána. A tu už asi nějak odkoníčkuje.
Corsa Venezia v Miláně - pokud dojedeme sem, máme vyhráno
Toliko detailně k tomu, jak to bude v Itálii vypadat. Všem děkujeme za velkou podporu, které se nám dostává již dnes, téměř půl roku před startem. Čeká nás posledních 6 měsíců příprav a pak jdeme na věc. Stůjte při nás a držte nám palce…
