Třetí ročník Etapáku, jediného koloběžkového etapového závodu planety je za námi. Máme za sebou pět opravdu těžkých etap, během kterých jsme byli svědky dost dobře možná sportovně nejhodnotnějšího koloběžkového klání historie.
Původně jsem chtěl sepsat podrobnou reportáž o tom, co vše se v uplynulém týdnu na západě Čech odehrálo. Nicméně v průběhu času stráveného pod rozpáleným sluncem na krkolomných silničkách v kraji, kam lidská noha nezabloudí a oko nedohlédne, jsem si uvědomil, že vítězství v tomto závodě stojí na jednom z posledních míst na pomyslné stupnici důležitosti.
Etapák je navenek samozřejmě prezentován jako závod, a pokud bych sepsal klasickou reportáž, zřejmě byste na něm neshledali nic zajímavého. Samozřejmě fakta typu
- Tomáš Pelc v epickém 50km dlouhém úniku proletěl trať 65km dlouhé etapy průměrnou rychlostí přes 28km/h, nebo
- pozdější vítěz Alpo Kuusisto prohlásil, že snad nikdy nebyl v životě tak unavený, jako v cíli čtvrté etapy,
by vás zřejmě na chvíli vytrhla z letargie, ale postupem času byste na ně nejspíše zapomněli.
Hodina po dojezdu čtvrté etapy a trio Kulka, Pelc, Kuusisto stále spí v cíli - právě proběhla nejtvrdší koloběžková zkouška historie
Mnohem zajímavější by pro ty, kteří sledují vše zvenčí, mohlo být, že Etapák odráží samotnou podstatu koloběžkového sportu. Při účasti na Etapáku totiž pochopíte, proč u nás koloběžkový sport existuje již téměř padesát let a proč i nadále vzkvétá.
Pokud hodíte do jednoho hrnce osoby různého věku, pohlaví, společenského postavení, vzdělání a národnosti, navíc různých povah a s různými náhledy na svět, nikdy z hrnce nevypadne polévka, která by si zasloužila alespoň dvě hvězdičky Zdeňka Pohlreicha. Ne tak na Etapáku. Okolo padesátky lidí z různých koutů světa tráví pět dnů v kuse společně své životy nejen na silnicích, ale také v kempech schovaných na místech, kam byste sami ze své vůle na dovolenou zřejmě nikdy nejeli.
Jedinou náplní oněch pěti dnů je jízda na koloběžce, štelování koloběžky, koloběžkové debaty a plánování. Konstruktéři zde probírají, kde a jak trubku ohnout, aby byl stroj co nejpevnější. Závodníci donekonečna diskutují nad tím, kde dnes ztratili a jak ztracený čas zítra doženou. Plánují se další akce, rozjíždí se zákulisní politika a s přibývajícím časem debaty nabývají na intenzitě, jsou hlučnější a zábavnější. Vzduchem se nese vůně grilovaného masa, slivovice příjemně zapálí v krku a poté, kdy slunce posledními paprsky zbarví vodní nádrž do červena, je čas připravit ohniště na noční službu.
I takto může vypadat Etapák po závodě
Pod nekonečně velkou noční oblohou najednou zjistíte, že vlastně nevíte, kde přesně jste, jak se ten nebo onen kemp jmenuje. Nevíte kolik je hodin, ani co je nového na Facebooku. A je vám to jedno. Zjistíte, že v ten okamžik vlastně ani nechcete být jinde.
Právě v tom spočívá podstata koloběžkového sportu a jedině tak může koloběžkový sport přežít. Výsledky si přečtete po závodě, po večeři, doma v počítači nebo možná nikdy. Protože vlastně nejsou podstatné. Podstatné je, že jste v konkrétní okamžik na konkrétním místě s konkrétními lidmi a že tam chcete být.
Etapák v průběhu uplynulých tří let převzal to, co zbylo z legendárního závodu Tour de Šumava. Je to jediný etapový koloběžkový závod planety a také zřejmě nejtvrdší závod koloběžkové historie. Především je to ale závod, kde chcete být…
Závod, kde chcete být...
