To se tak jednu středu dozvíte, že vaši známí, odjíždí v sobotu k jezeru Lago Di Garda do Itálie a že mají jedno místo v autě… skvělá možnost vyrazit na koloběžce do Itálie jen jedním směrem a zpátky se svést. V pátek se vyzkoušel držák na koloběžku na střechu u auta, a když vše klaplo, bylo jasno… v pondělí vyrazím. V neděli jsem sbalil věci, trochu jídla, uložil si trasu do telefonu, která ukazovala krásných 581 km - během 4 dnů, to je 145 km denně s tím, že první dva dny najedu něco víc, abych třetí den v Alpách mohl ujet v klidu, o něco míň. Jenže…
Den 1
Bylo pondělí ráno a něco kolem půl 9, jsem za sebou zamkl vrátka u domu a vyrazil vstříc Itálii.
Ještě než jsem se rozkoukal, že už stojím na koloběžce, sjede mi noha ze stupátka a jen kousek mě dělí od rozmáznutí se na chodníku. No, nic moc začátek takového výletu, ale vše jsem ustál, takže začínám pozvolna trhat, zatím jen tak na zahřátí.
Po cca 15 km za obcí Merklín, mě začne předjíždět cyklista sbalený ,,na těžko“ a jen tak stroze se pozdravíme. Na jeho zadních brašnách mě zaujmou české státní znaky a české vlajky. Hned mě napadne, že to nebude jen tak, a tak na něj zavolám: „Kam jedeš?“ Cyklista se otočí a odpoví: „Do Portugalska…,“ přepadne mě výbuch smíchu a odpovím mu, že já do Itálie, na což odvětí: taky dobrý a společně se tomu zasmějeme, trochu zvolní, já trochu přidám a dáme se do řeči.
Říká mi, že se rozhodl jet do nejzápadnějšího cípu Evropy, a má před sebou 3300 km, což učiní mých 580 km rázem trochu nicotných, a že dojet do cíle chce do 17. září a dnes odstartoval z Plzně. V tom se proti nám vyřítí chlápek na lehokole, taky sbalený ,, na těžko “, a zdarví nás: „Trhni si…“ Opět se neubráním smíchu a nechápavě ale potěšeně kroutím hlavou, co za lidi se dá po pár kilometrech potkat. Neuvěřitelně mě to nakoplo.
Německé hranice a cyklista Michal
Bůh ví odkud, kam, jel, nebo ještě jede…
S cyklistou Michalem spolu zdoláme asi 50 km přes Domažlice, koupaliště Babylon, kde dáváme polední koupačku a oběd a za Furth im Wald se naše cesty dělí. Popřejeme si tedy hodně štěstí do dalších kilometrů a vyrážíme zase každý sám. Hned na to se přede mnou začne silnice pěkně vlnit, slunko se do mě až tak trochu nepříjemně opírá, a tak začínám šetřit síly a větší kopce raději tlačím.
Německé cyklostezky jsou fajn, udržované, nikde kolem žádný nepořádek, jen je většinou tvoří prašná, jemným štěrkem pokrytá cesta, což úplně nelahodí odrazu koloběžkáře, neboť část energie odrazu je fuč. Po několika desítkách kilometrů neustálého podkluzování a courání se sotva 13 kilometrovou rychlostí toho mám dost a volím cestu po silnici. Jenže takový provoz, co mě hned po pár metrech přivítá, doprovázený křečemi do zadní strany stehna a následné sjetí z krajnice, zavrávorání až do půlky jízdního pruhu, mě tak vyškolí, že se velice rád na nejbližším sjezdu na cyklostezku vracím. Najednou už mi ani to podkluzování tolik nevadí…
Blíží se osmá hodina večer a je čas si najít nějaký pěkný plácek na přespání pod širákem. Vzhledem k mé vyšťavenosti hned po prvním dnu se spokojím s travnatou cestou mezi polemi, kousek od silnice, za obcí Obersunzing. Udělám si čaj, slupnu jen dvě housky se sýrem a jdu spát s nic moc pocitem, jaký odříkání to dnes bylo a že místo plánovaných 160 až 170 ujetých kilometrech se musím spokojit se 143 km (11,5 hodin jízdy).
Den 2
Budík zvoní v 5:50, ale vylezu ze spacáku až něco kolem půl sedmé. Počítal jsem s tím, že první noc toho moc nenaspím, protože než si člověk trochu navykne na noční zvuky přírody, je každou chvíli vzhůru, nebo aspoň u mě to tak bývá.
K snídani opět čaj, houska se sýrem a hrstka oříšku, sbalím věci a v 7:36 vyrážím na cestu.
Překvapivě to docela jede a po včerejších křečích není ani známka, únava taky v pohodě, jen nohy trochu bolí,tak jdu dohánět včerejší ztrátu a co nejvíce se přiblížit hranici 300 km.
Přejíždím most přes řeku Inn a míjím bavící se tři cyklisty s dítětem, a do uší mi střelí „AJEM FROM ČEK REPABLIK.“ Zastavím, vrátím se dva kroky zpět a ptám se staršího cyklisty:“ JŮ ÁR FROM ČEK REPUBLIK?!?“ „JES,“ odpoví. Začnu se strašně smát, až na mě divně koukají a hned jim začnu vyprávět o včerejším setkání s Michalem, který jel do Portugalska a teď potkám někoho dalšího, takže se hned ptám, kam jede, a prý teď do Innsbrucku a pokračuje někam dál po Evropě asi na 14 dní a že ty dva, se kterými se u mostu bavil, byl maďarský manželský pár s dítětem, který vyrazil na dvojkole z Maďarska do Itálie. No šílený…
Blížila se opět 20 hodina a já začal slídit po placu na spaní, nejlépe poblíž nějaký zásuvky, kde bych dobil telefon s power bankou. U jedné z chat poblíž cyklostezky se dám do řeči s pánem, který mě posílá o 1 km dál na parádní koupaliště Neubeuerersee.
Prvotní plán byl přespat u jeho chaty a telefon si nabít u něj, ale na to se moc netvářil, ale za zeptání člověk nic nedá a díky tomu jsem se dozvěděl o koupališti, kde se nachází i restaurace, kde nemají žádný problém mi telefon s bankou dobít. Dám si pivko, popovídám se starším pánem, který s vnukem obdivuje mojí koloběžku a radí mi a popisuje trasu, která mě čeká, povečeřím a kolem půl desáté ulehám vedle vodní plochy s výhledem na Alpy. Od Alp celkem fouká a vítr se mi dere až do spacáku, ale mě přesto hřeje dobrý pocit, že jsem se s dnešními 155 km dostal k vytouženým 300 km (12,5 hodin jízdy).
Den 3
Budík v 5:50, snídaně, sbalení věcí a v krásných 7:07 vyrážím zdolat rakouské hranice.
Trasa opět vede po štěrkové cyklostezce, která se stává smolná pro mé zadní kolo, které propichuje ostrý kámen a já, po ujetých cca 15 km musím slézt ze stupátka, dotlačím kolobku asi 500 m k nějakému hotýlku, kde opět zneužiju zásuvku pro oživení baterky v telefonu, a dám se do lepení duše. Asi za 20 minut je vše hotovo a já vyrážím dál.
Vjedu do Rakouska a rázem jsem v ráji cyklistů, cyklostezky jsou vymazlené, perfektně značené a stačí se jen držet zelené cedulky s nápisem Innsbruck a nemůžete minout. No, s trochou nepozornosti je sice občas přehlédnete a pak se musíte vracet, ale i tak je to super, takže vypínám mapy.cz na telefonu, ať šetřím baterku, a nechávám se vtáhnout do země rakouské. Slunce opět pálí a mně se tím připomínají rozpálené chvilky na letošním přejezdu republiky z Broumova do Novohradských hor, kdy byli podmínky hodně podobné.
Úplně přesně jsem nevěděl, kdy má přijít alpské stoupání do 1360 m. n. m., ale myslel jsem, že brzy. No, zas tak brzy ne, až po dnešních 115 km, ještě předtím jsem se ale u Hall in Tirol pokoušel podle map najet na dálnici, ale naštěstí mě troubící auta nasměrovala na tu správnou cestu :D a já mohl začít stoupat. V tom se mi do hlavy vloudila krásná, egoistická myšlenka. Když jsem přejel republiku od severu k jihu za 28 hodin, proč nepřejet Rakousko od severu k jihu, alespoň za 14 hodin, a tak jsem s touto myšlenkou začal závodit.
S dalším dobrodruhem na cestě do Innsbrucku
Cesta se začala hodně zvedat a i když jsem se snažil vyjet, co šlo, většinu stoupaní jsem musel vytlačit a tak jsem jel a tlačil a jel a tlačil a najednou, jsem jen jel a jel a hle stoupání bylo za mnou :) ale parádní mračna a bouřka přede mnou, obloha se zatáhla, protivítr značně zesílil a já se musel i z kopce odrážet, abych alespoň tou „patnáckou“ jel. Bylo téměř 8 hodin večer, déšť na spadnutí a já ještě nevěděl, kde budu spát, v tom se po levé straně kus od silnice objevil velký starý dům na začátku lesa, na první pohled opuštěný, s celkem dobře vypadajícím přístřeškem z boku domu. Přijel jsem k němu, u sousedů jsem se zeptal, jestli jim nebude vadit, že přespím vedle u domu… prý je jim to jedno, ok, jdu něco sníst a zalehnout. Začíná celkem vydatná bouřka a ikdyž to u domu nahání celkem husí kůží a já jsem ležel nad nějakým septikem nebo co to pode mnou smrdělo, jsem rád, že se nemusím krčit někde v lese pod autoplachtou, kterou si s sebou vezu místo stanu.
A co můj „egozávod“ přes Rakousko…?! Ten se vytratil asi 10 km před Italskými hranicemi mezi městy Matreiam Brenner a Steinacham Brenner s konečnými 144 km pro tento den (13 hodin jízdy).
Den 4
Po propršené noci se v oblíbených 5:50 nechávám budit z ne zrovna kvalitního spánku, kdy jsem v noci každou chvíli kontroloval, co to kde šustlo a zda mě nejde někdo navštívit. Zbytečně, nikdo nepřišel.
Snídaně, sbalení věcí, a… přepočtení mapy pro zjištění, kolik km musím dneska ujet, abych byl v cíli. Zobrazí se mi číslo, které mi následně asi na hodinu a půl zkazí náladu. 190 km. Vládu nade mnou přebírá flustrace a nechuť podporovaná teplotou kolem 13 stupňů, silným protivětrem a opětovným stoupáním. Když se konečně docourám na italské hranice, dám na benzínce kafe, sušenku a oříšky, což mojí náladu celkem spraví a přes Brenner – Brennero začínám sjíždět Itálií. A když píšu sjíždět, tak opravdu sjíždět. Parádních asi 14 km jsem si užíval rychlost kolem 35 km/h, což mi srovnalo hlavu a bylo mi jasný, že dneska ten cíl dám! Asi za polovinou sjezdu jsem musel zastavit a vzít si termo triko, protože sjíždět v těch 13 stupních jen v triku a kraťasech nebylo úplně ono. Při oblékání mě míjí italští cyklisté na horských kolech a vyzvídají, na čem že to jedu, odkud a kam, jak dlouho a na mé odpovědi, jen valí oči a několikrát zopakují slovo CRAZY :D… těšilo mě, že jsem CRAZY :D
Cesta dál vede do města Sterzing – Vipiteno, za městem se začíná vlnit a je to jak na horské dráze. Nahoru a dolů, při jednom ze sjezdů, mi uletí čepice, jel jsem něco kolem 60 km, takže zastavit trochu trvalo, vracím se pro čepici, seberu jí, nasadím, otočím se směrem ke kolobce a… v tom mi dojde, proč mi ta čepice ulítla…
…abych zastavil, abych tu Itálii jen neprolétl s pouhou myšlenkou ujet 190 km a být v cíli, ale abych si jí užil… před sebou vidím nádhernou, asi 2000 m vysokou stěnu Alp porostlou stromy, která mi v ten moment otevřela hubu do kořán. Usmál jsem se, poděkoval za tento okamžik a jel jsem dál, užít si cestu, ne jen cíl.
Neubeurersee
Parádní asfaltové cyklostezky, které na sebe dokonale navazují, řeka jednou zleva jednou zprava, dálnice nad hlavou nebo vedle mě, tunely, podjezdy, vinice, sady, cyklisté, běžkaři na kolečkových lyžích, bruslaři, nekonečné Alpy ze všech stran a jeden uchvácený koloběžkář, který začíná Itálii milovat, tak nějak vypadala převážná část čtvrtečního dne. Kilometry pěkně přibývaly a já díky rovinaté Itálii dokázal svištět průměrnou rychlostí cca 21 km/h. Bylo něco kolem 17:30 a já se dle map pro SILNIČNÍ KOLO měl za vesnicí Zambana Vecchia vydat do hor. Přijel jsem před obrovskou horu a neviděl žádnou cestu a se značným nepochopením jsem jí chtěl začít hledat. V tom u mě zastavuje auto s místním chlápkem a říká mi, že není dobrý nápad se vydávat do hor ještě s tímto a ukazuje na kolobku, že cesta je obtížná i pro pěší… nedělá mi problém mu věřit každý slovo, protože ty hory vypadaly fakt drsně, a tak jsem si nechal rád poradit, ať se vydám dál po cyklostezce k městu Trento, pak dál na Roverto a budu u jezera. Poděkuju, otočím kolobku a jedu zpět na cyklostezku, kde na první lavičce zastavím a udělám si poslední piknik před dojetím do cíle, tři chleby se šunkou, kafe a v 18:00 vyrážím zdolat poslední kilometry, odhadoval jsem je cca na 40… nechtěl jsem vědět přesný počet.
Trasa byla opět rovinatá a asi po 15 km vjíždím do Trenta, ve městě je na cyklostezkách hodně rušno, spousta cyklistů a ještě více běžců. Město je docela rozsáhlé, takže nějaký čas zabere ho projet, ale užívám si ho. Za městem značka Roverto 18.6 km… super, další hodina cesty, cestou trhám pár jablek ze sadu a chroupu je za jízdy. Ve městě Roverto už se stmívá, je něco kolem 9 večer, nasazuju čelovku a červenou blikačku a začíná na mě sedat velká únava po 14 hodinách jízdy, do toho bude za chvíli tma, vody mám asi 2 deci a do cíle ještě 24 km a flustrace z rána se mi rozhodla doprovodit na posledních kilometrech, co nadělám, tak jedem spolu.
Průběžně se hlásím do cíle přes Messenger, jaká je zrovna situace a kde se zhruba nacházím. V obci Mori žádám jednu rodinu, kteří v otevřeném domě hrají karty, o vodu, kterou mi s úsměvem dávají, a v tu chvílí to byla ta nejchutnější voda za celou cestu, měl jsem strašnou žízeň. Moc se nezdržím, ikdyž děcka a následně i celou rodinu moje odstrkovalo celkem zajímalo, pokračuju dál, cestou si dávám hrst oříšků, o které se mi uštípne kus zubu… super:D
Loppio, Nago, Torbole… a... a jezero Lago Di Garda…
Ve 22:15, 15 hodin a 15 minut po startu dnešního dne přijíždím ulicemi plných lidí k jezeru… jsem tak hotovej, že ani nevím, jestli mám radost …
Vlastně vím… Mám, mám radost jak prase, jsem přece tam, kam jsem se chtěl za 4 dny na koloběžce dostat a teď tam tak stojím a koukám na tmou pokrytou hladinu. Ještě 3 km musím dojet k apartmánu, překvapivě ani nebloudím a mapy mě vedou přesně před vchod domu, kde už je úplný cíl dnešního dne!
Přátelé už mě vyhlížejí z balkonu a myslím si, že v ten moment se nám všem uleviloJ
Kouknu na tachometr a tam, 677 km, to je 235 km za dnešní den a téměř o 100 km víc, než jsem měl v plánu v pondělí. Kdyby mi 235 km ukázala mapa hned ráno, rozdělil bych si trasu ještě na druhý den, ale ukazovala přece jen 190 ;) sundám brašny z kolobky, s kamarádkou Verčou je vezmeme a čeká mi to nejhorší, vyjít po schodech do 4. patra! Ve druhým musím odpočnout, pro nohy je to peklo. Když se konečně doplazím až nahoru, přivítám se s přáteli, hned dostanu pivko, následně na to dáme 2 paňáky nějakýho italskýho tlamolepu, co chutná jak bonpary, a jdu si dát sprchu...miluju sprchu :D
Poslední piknik před cílem
Sobota
Lehce, po 8 ranní je kolobka připevněna na střeše auta a já budu jen doufat, že cestou nikde neuletí. Cesta plyne, já z okýnka pozoruju kraj a usmívám se nad místy, které jsem před pár dny jel v opačném směru na cyklostezce a snažím se si v hlavě udržet co nejvíc věcí z těch 4 dnů, abych o nich mohl sepsat tento článek a alespoň částečně vám všem, kteří jste se rozhodli tyto stránky přečíst, přiblížit, jaké moje kilometry byly.
Co závěrem… klasická děkovačka všem, kteří jste mě na cestě podporovali svými zprávami, telefonáty, příspěvky na FB… bylo to pro mě něco nového a překvapilo mě, kolik z vás to zaujalo a věděl jsem, že jste na cestě se mnou.
Děkuju počasí, že mi hrálo do karet, a i přes velké vedro mě alespoň nezkrápělo deštěm, mojí koloběžce Kickbike Sport MAX, která mě nikde nenechala a jela perfektně… lepšího společníka jsem si nemohl vybrat.
Dobrodruhům z cest, se kterými jsem se potkal, ještě jednou přeju hodně štěstí na jejich cestách a i vám všem přeju hodně štěstí, ať už vaše cesty vedou kamkoliv. Spíš než svojí hlavu, poslouchejte svoje srdce a nechte se jím vést… kdybych se měl spolehnout na svůj rozum před touto cestou, na řeči ostatních, co říkali, že to nejde, je to moc daleko, jedeš sám, nikam bych nevyrazil, protože vždycky se vynoří nějaký ten strach z neznáma, ze spousty kilometrů, z toho kde budete spát, koho potkáte za magory, jaký bude počasí atd… Podařilo se mi tyto nesmysly otočit v můj prospěch a dodat si s jimi odvahu a sebedůvěru, udělat z nich hnací motory a díky tomu nasbírat zase nějakou tu zkušenost pro další podobné výlety.
Ať se vám všem daří a mějte se fajn…
