Velké putování Dalibora Beneše od Oceánu k oceánu je ve dvou třetinách. Jaké je to projet zimní Sibiř na koloběžce? Tak to se dočtete v tomto našem povídání s Daliborem...
Dalibore, takže jsi to přežil. Možná na začátek, připomeň ještě, o co vlastně šlo v případě Tvé expedice…?
Jo, přežil, lehčí o 8kg, ale s tím jsem počítal. Horší je, že úbytek šel spíše na vrub ztráty svalové hmoty. Doufám, že to je spíše vliv nedostatku proteinů a dalších živin a ne stařecká atrofie:)
Na připomenutí uvádím, že jsem letos v zimě navázal na svou loňskou (letní) etapu cesty, kdy jsem na koloběžce absolvoval cca 900km z Magadanu do Burustachu. Zde jsem cestu ukončil, protože dál šlo pokračovat jen v zimě. Vrátil jsem se autostopem do Magadanu. Tam jsem nechal část vybavení a odletěl domů.
No a letos v zimě jsem pokračoval dále. Přiletěl jsem do Magadanu, vyzvedl uschované vybavení, odjel maršrutkou do Burustachu a vyrazil po zimniku „ARKTIKA“ na sever.
Cílem cesty bylo absolvovat na koloběžce těch zbývajících více než 1.600 km a dorazit do osady Čerskij na pobřeží Severního ledového oceánu. Musel jsem však cestu po dalších 900 km ukončit ve Sredněkolymsku a odletět domů. Jsem dosud zaměstnaný muž, a musel jsem se vrátit do práce.
Tímto terénem jsem se proplétal často - pohled z letadla krátce po startu
Tak popořadě, nakonec jsi jel sám. Bylo to nakonec lepší nebo horší řešení?
Nebylo to lepší řešení. Jet sám na cestu do této oblasti a na cestu tohoto zaměření je téměř ve všech aspektech horší řešení.
Bohužel, můj osvědčený parťák z dřívějších akcí se mnou nakonec odjet nemohl.
Co vše přípravy na druhou část mise obnášely? Myslím hlavně byrokracii. A pak také možná nějaký trénink přežití v zimě venku?
Vzhledem k tomu, že jsem končil ve Sredněkolymsku, tak situace byla snadnější v tom, že jsem se nedostal do tzv. pogranzóny (pohraniční zóny). Ale to se příští rok stane. A je to v Rusku vzhledem k vývoji politické situace čím dál složitější. Nejen pro cizince, ale i pro samotné Rusy. Budu potřebovat speciální povolení.
Tento rok jsem se cíleně neregistroval na tamější záchranné službě. Určitě by se vyptávali, proč jsem sám, proč nemám satelitní telefon a vůbec proto, že sám pěšky nebo na koloběžce nelze. A třeba by mi to i zatrhli. Tak jsem vyrazil bez registrace. Však mi to pak dali ve Sredněkolymsku „vyžrat“, když jsem tam doputoval.
Co se týče tréninku, tak větší fyzičku se mi doma „vysedět“ nepodařilo. Ono to ale zásadně o fyzičce není. Je to hlavně o hlavě. Spaní a vůbec pohyb v těchto podmínkách se doma těžko trénuje. Znovu opakuji, že největší problémem je, když už nejen tělo, ale i hlava začne fňukat.
Jediným tréninkem doma na chladno bylo ranní sprchování ledovou vodou, ale to mi naštěstí rychle přešlo.
Koníčci, které si ve 12. století přivedli Jakuté, když je hnal Čingistán k severu
Pak tedy přišla cesta do Magadanu a odtud na start cesty. To ale bylo komplikované, že ano?
Bylo to složité v tom, že jsem neměl dopředu vyřešenou dopravu z Magadanu na start. Jel jsem nakonec maršrutkou. To je mikrobus většinou japonské výroby, který vyrazí až v okamžiku, kdy se naplní k prasknutí. Proto jsem v Magadanu strávil o den víc, než se naplnil. Navíc jsem nevěděl, zda mi vezme koloběžku na střechu. Nechtěl jsem ji rozebírat na kousky a pak na startu v -30 st.C skládat dohromady. To se nakonec povedlo.
Řidič byl Armén a velký žiďák, co neustále navyšoval cenu. Cestu na Jakutsk neznal a já se silou vůle snažil neusnout, protože on by jistě tu odbočku na zimnik nepoznal a přejel až do Usť-Něry. Usnul jsem, ale určitě zásahem vyšší moci jsem procitl na mostě přes řeku Burustach. Zařval jsem na řidiče … „stůůůj!!“ a bylo. Zastavil.
Ve 4 hod. ráno jsem u cedule „Zimnik Arktika“ navěsil na můj stroj brašny a vyrazil.
Jak vypadal začátek tvé cesty? Četl jsem o nebývalém množství sněhu, lavinách a tak dále?
První zhruba třetina cesty vede přes hory Čerského a Momského hřbetu. Takže bylo na co se dívat a cesta probíhala nahoru dolů. Mezi hřbety se nachází Sasyrská kotlina. Kotlina, kam z okolních hor stéká mrazivý vzduch. Měl jsem zde noc, kdy bylo -43 st.C.
Místní říkali, že letos je nejvíce sněhu za 100 let. To s sebou neslo i problém, že pod touto duchnou byly i nedostatečně zamrzlé vodní toky a jezera. Věc pro silničáře i šoféry hodně nebezpečná. Bylo i vysoké lavinové nebezpečí.
Lavina spadla v jednou úzkém údolí. Spadla na most přes větší potok s tekoucí vodou asi 2 hodiny před tím, než jsem tam dorazil já. Potok jsem přelézt nedokázal a tak jsem musel namáhavě a složitě překonávat laviniště. Do toho purga (vichr se sněhem), mráz a noc na krku. Musel jsem však dál, abych tam neuvízl na dvě noci, jako ta auta.
Nerad bych se mýlil, ale toto je Pik Pobědy, nejvyšší hora východní Sibiře (3140m)
Jak vypadal povrch cesty samotný? Letos nebylo možné jet po ledovém podkladu, takže asi dost různě že?
Já jsem v přípravě kalkuloval s tím, že zimnik v úseku ze Zyrjanky do Sredněkolymska vede převážně po řece Kolyma a měří cca 320 km. Realita byla taková, že po řece se již nesmí jezdit. Je to nebezpečné. Jezdí se lesotundrou různě klikatě a tento úsek měří zhruba 400 km.
Takže s čistým vodním ledem jsem se téměř nesetkal. Povrch byl velmi různorodý, od uklouzaného tvrdého „mejdla“ , přes hluboké vyjeté koleje až po zafoukanou cestu sněhem, který je neušlapatelný a chová se jako cukr krupice.
Potvrdil se mi předpoklad, že tato cesta nebude o koloběžkování, ale o čistém pěším pochodu. Odhaduji, že na koloběžce jsem se svezl tak ve 30%.
Jak se dá po zimniku jet, když to zrovna jde? Klouže to? Do čeho jsi koloběžku vlastně obul?
Dosti často byla místa, kde to opravdu hodně klouzalo, a i ten odraz nebyl ideální. Však jsem měl také dost pádů, dokonce jeden pád s „doklepnou“. Doklepnou kebulí na led, kdy mi zazpívali ptáčci, a já je, nějakou dobu, sladce poslouchal.
Na předním kole jsem měl plášť Schwalbe s hroty. Na zadním kole ne a bylo to špatně. Zadní kolo chodilo ve sjezdech často do smyku.
Na posledních několik dnů, kdy mi hrozilo ulétnutí letadla, jsem však vytáhl svou vrcholovou zbraň – boty s hroty.
Zaparkoval jsem u paty čerstvě spadlé laviny
Stal ses nakonec artiklem letošního zimniku. Co lidé na cestě na tvoji přítomnost?
Po trase se skutečně roznesla zpráva, že k severu putuje „extremalec z Čechii na velocipedě … a on to není velociped ale …. samokat !!!“.
V Sasyru mě dokonce odchytli a měl jsem v místní škole přednášku k pubertálním Jakutům, Evenům a Jukagircům, kterým jsem cosi hustil do hlavy. Asi nějaké moudra :)
Řekl bych, že lidé vesměs můj pohyb po trase nechápali:
- nechápali, proč jdu pěšky
- nechápali, jak můžu spát ve stanu bez „pječky“ (pječka jsou plechová kamínka, která mají místní lovci nebo chovatelé sobů ve stanu, když už tedy nocují ve stanu)
- nechápali, co vůbec jím a jak si vařím
- nechápali, proč jsem sám, a ptali se, proč se tak zbytečně trápím
- nechápali můj věk
A navíc mě pořád ošahávali.
Ošahávali moje oblečení. Moje velmi subtilní cestovní oblečení a „botasky“ prostě nechápali. Sami se pohybují v silných vatovaných kalhotách, kabátech a ve válenkách.
Chtěl bych ještě podotknout: od místních jsem slyšel … „tvůj výkon je vyjímečný a pěšky nebo na koloběžce zde ještě nikdo nebyl“. Hodně lidí asi naštvu, ale dovoluji se vy….t na svou vrozenou skromnost a prohlásit: „byl jsem první na světě !!!“.
Takto jsem často spal. Někdy i jen ve spacáku na karimatce
Jak to bylo s teplotami? Nakonec omrzliny, takže asi krušné?
Na začátku cesty bylo frišno. Nejnižší teplotu ve stanu jsem naměřil -41 st.C. Jak jsem vylezl z hor, tak bylo líp. Přes den teplo a v noci málokdy pod -30 st.C. Paradoxně nejvíc mi byla zima při posledním úseku do cíle. 9 nocí za sebou se na mém jinak špičkovém péřovém spacáku podepsalo. V cíli vypadal jak kravské vemeno po ztrátě mlíka. Pouze s jedním rozdílem – bylo z plechu.
Omrzliny nějaké byly, nijak však významné. Zavinil jsem si je spíše svou hloupostí a nerespektováním pravidla 10 a dost.
Měl bys ještě nějaká pravidla, která se musí dodržovat, aby tam v té zimě člověk přežil?
To je právě to pravidlo 10 a dost. Je-li velký mráz a třeba i s větrem, tak 10 vteřin bez ochrany holé kůže a dost! Pak honem do palčáků !
Do velké zimy lze brát jen potraviny, které jdou ukousnou nebo naporcovat. Když ne, tak je nutná sekyrka (nebo motorová pila :).
Opatrně se musí s kovovými věcmi. Křehnou. Např. kolem -40 st.C se rozpadají kovové brýle nižších kvalit. Takže, krátkozrací, jako já, bacha!
Člověk nesmí být přecitlivělý. Je-li a popláče si, nemusí také odlepit řasy od sebe. Přimrznou k sobě a je nutné je od sebe páčit.
Co se týká spaní, tak je ideální, je-li ve výpravě žena. Ve velkých mrazech se stává tulivá. A to je dobře. Jsou-li ve výpravě jenom muži, no tak to nevím.
Medvědi zalezlí?
Medvědi spali. Všichni mě však strašili vlky a ke konci cesty přidali rosomáky … „těch se bojí i medvědi !“. Vlky jsem neviděl. Viděl jsem jejich sledy a v noci slyšel vytí. To je velmi zajímavý zážitek.
Co vybavení, Kromě zadního kolečka to vypadalo, že asi vše vydrželo? A zdravíčko také?
Vše vydrželo až na výplet zadního kola.
Je to záhada. Dráty začaly praskat (pouze v zadním kole) hned po opuštění Zyrjanky a já šel 300 km pěšky bez jediného odrazu na koloběžce. Nechtěl jsem, aby se kolo rozpadlo totálně a já pak zůstal na trase s hromadou svých věcí. V okamžiku, kdy hrozilo, že mi uletí letadlo, jsem úplně odlehčil zadní kolo a začal poslední 3 dny koloběžkovat.
V okamžiku, kdy ta moje chudinka koloběžka uviděla temný dým ze sredněkolymské kotelny, řekla …. „končííím !!!“ a ulevila si. Praskly další 4 dráty a stala se nepojízdnou. To mi však již bylo šumafuk a dokonce jsem jí v cíli se slzami poděkoval. Zrovna tak, jako svému andělu strážnému.
Zdravíčko vydrželo, až na pár slezlých nehtů. Na tom mém prsteníčku mám již třetí kůži v pořadí a zdá se, že tentokrát vydrží.
Takže za koloběžku jsi tam nechal a za rok se zase vrátíš?
Vrátím se. Zase v březnu příštího roku. A v deltě řeky Kolyma zakopu láhev se vzkazem do budoucna, že nějaký Čech sem došel pěšky z Magadanu. Jako první na světě. A pak se vrátím domů a začnu se naparovat. Možná se začnu naparovat už v letadle. Tedy spíše se v tom stařičkém ANT 24 nejdříve pomodlím, ale pak hned začnu s tím naparováním.
A jak to bývá závěrem. Plkud jste dočetli až sem, jistě Vás Daliborova cesta zajímá. Pak si vyšetřete necelou třičtvrtěhodinku a poslechněte si Daliborovo vyprávění z pořadu Casablanca na Radiu Wave. Opravdu stojí za to: http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/nejsilenejsi-vec-v-mem-zivote-dalibor-benes-jede-napric-sibiri-na-kolobezce--1719752
