Kypr – ostrov plný zeleně a na jeden den i několika koloběžek
V listopadu loňského roku jsem se po čase opět potkal s Davidem Paškem a začali si povídat o připravované jízdě přes Kypr. Byla to výzva, vždyť přejet celý ostrov a navíc přes hory nebude nic jednoduchého. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že budu součástí týmu.
Čas neuvěřitelně letěl, tréninkové kilometry přibývaly pomaleji, než jsem si představoval, ale přesto se mi podařilo rozdělit trénink mezi tři aktivity. Běh – postupně jsem se dopracoval k 10km pod hodinu, ale ten mi nedělal dobře na kolena. Koloběžka – pouze výjezdy cca 30-40km, pouze dvakrát přes 50km a hlavně tempové roviny. Kopce tu v Polabí bohužel moc nemáme. A nakonec jóga – pomalé i silové formy, několikrát týdně. Ještěže jsem učitel jógy, a tak tato aktivita se nakonec stala stěžejní. Nejen kvůli síle svalů, ale hlavně kvůli síle myšlenek a dýchání.
Po pěti měsících příprav stojím najednou na letišti ve Vídni i s částí jezdců a novinářem a fotografem Jirkou Sejkorou, který jede s námi a do Evropy zprostředkovává naše zážitky. Pouhých 5 minut před zavřením check-inu dorazí na letiště i Jurek Milewski, s přilbou na hlavě, batohem na zádech, koloběžkou v ruce proběhne přes letiště a naštěstí se k nám ještě stihne přidat. Chvilku to vypadalo, že hned na začátku přijdeme o jednoho člena výpravy.
Kypr nás přivítal příjemnou teplotou a tmou, protože jsme přes Istanbul přiletěli až po soumraku. Cestou autem na hotel hledáme hory, které máme přejet, ale nic nevidíme, je tma. Rozhodli jsme, že tedy žádné nejsou a profil, který ukazuje přes 3000 nastoupaných metrů, je chybný. To jsme se pěkně mýlili, protože ráno jsme je viděli v plné parádě. Hned za hotelem, kousek od moře silnice stoupá a my velmi rychle zjišťujeme, že je to právě ta silnice, po které pojedeme.
Dopoledne bylo ve znamení skládání koloběžek, které naštěstí přežily transport bez úhony, přivykání si na teplo a na slunce. Ve stínu cca 23°C, na slunci bude přes 30. Pěkná předzvěst na další den. Čekají nás i povinnosti, jako tisková konference pro Turecké celostátní noviny a za odměnu rychlá prohlídka Nikósie spojená s vyzvednutím náhradních kol a pumpy. Majitel cykloobchodu až nyní opravdu uvěří, že akce není vymyšlená, ale že to myslíme vážně.
Davida, Jurek, Guido, Ella, Martin a Niklas / foto: Jiří Sejkora
Nikósie je krásné město, kterým prochází hranice mezi oběma částmi ostrova. Je na něm území nikoho, řada ulic či domů, které nikomu nepatří, je do nich zakázaný vstup a odděluje tak od sebe dva světy. Je zvláštní na to koukat. Neuvěřitelně se zde prolíná křesťanství a muslimská víra. Gotický křesťanský chrám přestavěný na mešitu by mne opravdu nenapadl, navíc na něm stále jdou najít křesťanské symboly. Pak že dvě různá náboženství nemohou fungovat spolu, ale to už je politika, a ta sem nepatří.
Na Kypru je právě období jahod a pomerančů. Všude čerstvé jahody a na stromech místo jablek pomeranče, které si normálně můžete utrhnout a sníst. A že jich bylo J
Na konci dne vše sbalit, protože ráno jedeme s kompletní bagáží (další noci spíme jinde), večeře, koupel v moři a spát. Moc brzy jsme neusnuli, až kolem 11, ale budíček byl již ve 3, protože v 6 je start u Afroditiných lázní a cesta trvá skoro 2 hodiny. A to nás ještě trochu zdržují na hranicích. Přesun je logicky autem za tmy a to je možná dobře, protože nevidíme ten první dlouhý kopec, ale cítíme jej. To dlouhé klesání nás moc netěší, protože jej budeme muset na koloběžkách vyjet. S východem slunce nad Afroditinými lázněmi za sebou začíná v 6:00 naše putování ze západu na východ. Slunce je zatím schované za kopcem, ale je již vidět, přesto preventivně zapínáme blikačky a jedeme. Počátek je přes městečko Polis, je mírně houpavý a Ela okamžitě ve sjezdech trochu ztrácí. Zanedlouho jsme našli příčinu ve stále trochu brzdící zadní brzdě, která šla z koloběžky pryč a navíc Niklas dal Ele k dispozici své PGčko a celou cestu pak absolvoval na jejím Kickbiku. Od té doby Ela tempo s námi dává. Cesta vede kolem moře a lehký vánek od něj dělá vzduch velmi příjemným. Je vidět, že jedeme turisticky velmi oblíbenou oblastí plnou hezkých pláží.
Kypr podél moře / foto: Jiří Sejkora
Kolem cesty je spousta keřů a a některé z nich mají bohužel i trny. Již na 22km chytám první defekt. Zapíchnutý trn nás malinko zdrží, ale výměna kola je rychlá, jako ve formuli jedna a hned pokračujeme. Celý zbytek cesty jedu na náhradním kole a nemám tak přehled o rychlosti, vzdálenosti a ani čase. To nakonec není vůbec špatné. Po 30km, někde kolem obce Pomos, začíná kopec. Snad 15km postupného stoupání na první vrchol, převýšení 540metrů. Střídavě jedeme po silnici se klonem 9 či 11%. Občas o něco méně, občas více, protože jsou to označené úseky s průměrným stoupáním. Velmi příjemné je to, že se jede i pod stromy a hlavně je brzy ráno a ještě není takové horko. To však neznamená, že z nás neteče pot. Stoupáním se blížíme i k hranici a postupně se objevují tabulky s textem o zákazu vstupu či oznamující přítomnost území anektovaného Turky. Omezená možnost focení je samozřejmostí, protože nad námi cítíme dohled ze stanovišť armády, která máme nadohled. Dobrá zpráva je, že po stoupání následuje i klesání a sjezdy. Hláškou jednoho z prvních sjezdů je hláška Jurka: „Trochu jsem se bál, jel jsem 60 a v té zatáčce bylo omezení na 30…“ Navíc pro všechny z nás je stále nezvyklé jezdit vlevo. Často na sebe voláme „Keep left“ abychom nejeli v protisměru.
Martin Komár / foto: Jiří Sejkora
Po průjezdu Kato Pygos jsme opět na hranici. Doprovodné auto jelo napřed i s našimi pasy. Pak jsme na hranici přijeli my, postavili se k závoře a čekali na otevření. Celník na nás koukal jako na zjevení. Asi nečekal takhle po ránu šestici lidí v elasťákách na něčem, co nikdy neviděl a vlastně ani nevěděl co to je, na koloběžkách. Stále opakoval passport a my se mi snažili říct, že je asi kontroloval, když před chvílí jelo naše auto. Nakonec se doprovodné auto muselo vrátit a my si tak dali asi 15 minutovou pauzu. Pak opět do kopce k druhé kontrole, tam už jsme jen projeli. Rychlá svačina a pokračujeme. K našemu překvapení se k nám přidává policejní doprovod, který je s námi až do cíle. Přes ještě dva kopce a sjezdy a obec Yesilirmak, kde jsme před tím spali, jsme se dostali opět poněkolikáté ke hladině moře a chvilku jeli po rovině. Přidalo se k nám auto s novináři, kteří měli dron a kameru a natáčeli nás. Třeba z toho bude film, alespoň to tvrdili. To už bylo slunce vysoko a teplota stoupala. Stejně tak spotřeby vody. Každá zastávka znamenala nějaký ten banán k jídlu, všudypřítomné pomeranče, a pak také skvělý hallumi -dostatečně slaný čerstvý místní sýr.
Stále nás udivuje, jak je ostrov zelený, ale také víme, že již za několik týdnů bude ta zeleň spálená sluncem. Vždyť v Nikósii je přes léto až 50°C, a to je u moře. Dlouhé roviny, které jedem opravdu rychle, občas kopeme až 24km/h, si později vyberou svou daň. Na někom dříve, na někom později.
Na cca 100km, až za Nikósií, další pauza, tentokrát chvilku delší, abychom dokoupili banány a vydechli si více. Hodně pijeme. Po dalších 10km mne začínají brát křeče do stehen. To není dobré, protože je stále příliš daleko do cíle. Zpomalím a chci z auta sůl. Tu jsme bohužel někam založili a není k nalezení a musím vydržet ještě pár km. Pak do sebe hodím hrst soli a zapiju ji vodou. Sůl si dávám i do bidonu a míchám si něco strašně nechutného k pití. Koncentrát z Nutrendu s hrstí soli je opravdu nechutný, ale pomáhá. Před Kyrenií doprovodné auto vystřídají dva policisté na motorkách. Trochu mám pocit, že Jurek začíná s nimi závodit, protože opět zrychlil. Naštěstí ne na dlouho a doprovodné motorky nás provezou městem. Úžasným způsobem zastavovali auta z bočních silnic, občas i ta na hlavní a my bezpečně a plynule projeli velkým městem. Dokonce si nás za jízdy točili na svůj mobil. Ještě než nás tato dvojice opustí, tak jim na pauze stihneme poděkovat, a pak jedeme dál. Stále nám chybí cca 140km do cíle.
Zelený Kypr / foto: Jiří Sejkora
Přichází také protivítr, kterého jsme se báli, ale naštěstí ne na dlouho. Následuje dlouhý úsek houpavé silnice. Táhlé výjezdy od moře nahoru a pak zase zpět. Trochu přestávám mít rád sjezdy dolů k moři, protože vím, že zase pojedeme do kopce. Nicméně se občas zadaří kopec aspoň části vyjet zadarmo získanou rychlostí ve sjezdu. Je to takové zvláštní období asi 60km, které mi docela splývá. Je to jako mantra - tři odrazy - změna, tři odrazy - změna. Dokonce si i počítám a jedu jaksi na autopilota. Míjíme místa jako Tatlisu či Kaplica. To už máme skoro 200km za sebou. Jóga a dech mi pomáhají právě tady. Před námi jsou poslední kopce. Balalan. Teda to tvrdil Franz. Těch posledních bylo nespočítaně. Asi je to synonymum pro kopec, nebo nevím, jak si to vysvětlit. Ty prudké, protože i tady jsou kopce kolem 10% stoupání, v poklidu jdu chůzí. Nemíním si hrát na hrdinu. Stále však koukám kolem sebe a udivuje mne zelená barva kolem. Krajina jak z filmu Hobit. Po stoupání opět klesání a ještě hodněkrát znovu a vždy až skoro na úroveň moře.
Policejní doprovod / foto: Jiří Sejkora
Jak se rychle ráno rozednělo, tak se i večer soumrak rychle mění ve tmu. Rychle rozsvěcujeme světla a blikačky. Policejní doprovod se mění ve dvě auta. Jedno vepředu a druhé vzadu. Při průjezdu křižovatkou se již začínají objevovat tabule Andreas Apostolos s jen dvouciferným číslem. To znamená jediné, blížíme se k cíli. Pak ale v jednom ze sjezdů přichází druhý defekt, tentokrát Ela. Je to druhý a poslední defekt v naší výpravě. Policisté se nás ptají, zda nám stačí dojet do vesnice, nebo budeme chtít až ke klášteru. Bez myšlenkovitě řeknu ke klášteru přece J. Jsme ujištěni o špatné silnici, která bude připomínat kousek Paris-Roubaix, ale prý jen asi 10km. V reálu je to asi 12 nebo 13 km dlouhý kopec, který je poslední k obci Dipkarpaz. Nakonec uvidíme světla kláštera a najednou tam jsme. Andreas Apostolos, nejvýchodnější místo s asfaltem na silnici ostrova. Na tvářích úsměvy, ale i unavené oči. Všechny útrapy zapomenuty, teď už jen úleva a radost z toho být v cíli. Postupně se objímáme a gratulujeme si. Pak odejdu na chvilku stranou, jen tak zvednu hlavu nahoru, kouknu na hvězdy. Úžasná podívaná a tam někam nahoru poděkuji andělům, že stáli při mne, při nás, a my šťastně dojeli do cíle. Poděkování letí i všem, co nás podporovali a sledovali.
Hobiti / foto: Jiří Sejkora
Pak už jen rychle do autobusu a přejezd na ubytování. Před usnutím symbolické pivo a spánek. Až se ráno probudíme, uvidíme opět slunce a moře. Den a půl u moře na regeneraci stačí. Koupání, nic nedělání, ale i jóga, je přesně to, co potřebujeme.
Cesta domů z tepla Kypru je pohodová, jen mi zapomněli v Istanbulu naložit koloběžku, a tak jsem ve Vídni bez ní. A k tomu ten pocit, včera ráno snídaně venku při 34°C a nyní je jen 3°. Brr to je zima. Parádní změna. Ale rozhodně nám nezkazí pocit z krásného, teplého a zeleného Kypru, ostrova plného pomerančů a jahod.
Kam pojedeme příště? No už se nám rodí v hlavě další plány a kratší přejezd to asi nebude…
A trocha statistiky na závěr:
Ujetá vzdálenost 278km, celkový čas potřebný k ujetí 16:45, čas v pohybu 14:18, průměrná rychlost jízdy 19,2km/h, nastoupáno 3063metrů, maximální rychlosti kolem 70km/h
