Tak Martine, jak dlouho jsi to jel?
Jel jsem to přesně 11 dní, 5 hodin a 24 minut.
Kolik z toho jsi jel, kolik šel a kolik spal?
No tak kolik jsem toho jel, bylo rozhodně méně, než bych si přál... nachodil jsem 30 nebo 35 procent, taky jsem se toho hodně nanosil a občas se i tu a tam proplazil a přebrodil. Spát jsem většinou chodil, když nebylo vidět na cestu, pokud to nešlo, což bylo většinou, neboť cesta vedla nepřístupným terénem, šel jsem spát a vstával za svítání. Spánek však nikdy nebyl růžový, neboť tělo začalo regenerovat a neskutečně bolelo.
Kudy tak nějak přesněji vedla trasa a kolik jsi nastoupal a sjel?
Trasa vedla na Slovensku z Nové Sedlice, což je vesnička nacházející se na slovensko-ukrajinských hranicích, přes NP Poloniny, Vihorlatské vrchy, Slanské vrchy, Volovské vrchy, NP Nízké Tatry, NP Velkou Fatru, kde nás čekal nejvyšší bod trasy sedlo Krížna (1574m) a jiná sedla, Strážovské vrchy a do Čech přes Bílé Karpaty, Vizovické vrchy, Hostýnské vrchy, Beskydy, Oderské vrchy, Hrubý Jeseník, Kralický Sněžník, Orlické hory, Broumovské vrchy, Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory, Šluknovský výběžek, České Švýcarsko, Děčínská vrchovina, Krušné hory až do cíle do městečka Skalná u Chebu. Nastoupáno prý bylo 40.000 metrů a tolik jsem z toho asi nesjel:)
Jak vypadal tvůj den?
Můj den vypadal tak, že jsem vstal před rozedněním, nasnídal se většinou 2 až 3 dny starých rohlíků se salámem a nějakým sladkým koláčem, zapnul GPSku a držel se řídítek, dokud bylo vidět na cestu. Takhle to bylo neustále den za dnem.
Co jsi třeba jedl, pil, kdes to sháněl a tak? A jak jsi řešil noc, pod širákem?
Na Slovensku to s jídlem a pitím bylo mnohem jednodušší. V každé vesnici byla místní sámoška nebo hospoda, takže doplňovat zásoby bylo strašně jednoduchý. Většinou jsem pil radler, pivo, kofolu a jedl vždy nějaké slovenské speciality jako slaninu, čabajky, salámy, klobásy... ty mě držely na nohou hodně dlouho a vlastně jsem vůbec nestrádal. Horší to bylo v Čechách, a to obzvláště ve státní svátky. Hospody a sámošky tu byly pomálu, třeba až po 150 km. Např. jsem projížděl někde mezi Králickým Sněžníkem a Orlickými horami s jedním německým cyklistou cca v 6 hodin ráno a v jedné dědině sámoška, ten německý cyklista jel přede mnou a zamířil k sámošce, já už si v duchu říkal, tak na to zapomeň kámo, ta má zavřeno, a ani jsem se u ní nezastavoval... ten německý cyklista, poté co zjistil, že obchod není otevřený, se vydal úplně jinou cestou, než vedla naše trasa. Pak mně kluci mílaři řikali, že jej potkali na vlakovým nádraží mimo trasu. Neboť jsem jej neviděl, že by později protínal cílovku, bylo jasné, že svůj závod nejspíš vzdal.
Jinak i z mé strany byl hlad, a to cca 70 km před cílem, před městem Kraslice. Chytilo mě tak strašné bolení žaludku, že jsem fakt myslel, že to se mnou sekne. V tu chvíli jsem vzpomínal na všechny hladové lidi na zeměkouli a opravdu se bál, abych hladem neumřel a opravdu se snažil šetřit síly, abych dokonce někam dojel. Z toho mě pak zachránil v Kraslicích arabský prodavač gyrosu, který mně do ruky fláknul V.I.P. obrovský chleba plný masa, ale tělo bylo tak rozpumpované, že když jsem dojel těch 35 nekonečných kilometrů do cíle ve Skalné, byl jsem schopen jim tam vyjíst celou dobrovolnickou zásobu jídla pro mílaře.
Taky se musím zmínit, že chvílemi jsem byl nejspíš tak zbědovanej, že lidi mně sami od sebe dávali svoje turistický řízky s rajčátky a birelly. No a s jídlem mám nejkrásnější vzpomínku z městečka České Petrovice, kde jsem se hladový po ránu šel zeptat do jednoho hotýlku, zdali by neměli na prodej brambůrky a birella, a krásná usměvavá paní domácí mě zavedla do jídelny pro hotelové hosty, kde byl švédský stůl, a pobídla mě, že mohu sníst, co budu chtít, i s tím, že si mohu cokoliv vzít na cestu. V tu chvíli jsem ani neváhal nijak protestovat, přičemž jsem všudypřítomné hosty hotelu dojímal svojí přednáškou o závodě 1000 mil na koloběžce. A když jsem poté šel paní domácí platit, pan domácí sdělil, že si nás (mílařů) velmi váží, tudíž je vše na účet podniku a uzavřel kasu. To mě neskutečně dojalo.
Takže tahal jsi s sebou něco do zásoby na večeři a tak? Nebo nějaké gely a sportovní výživu a podobné věci?
S jídlem a pitím jsem se snažil šetřit a nechávat něco na „horší časy“. Jako zálohu jsem měl nějaké trvanlivější věci, což bylo sušené maso a klasické sladké tyčinky. Zvláštní sportovní výživu jsem měl, ale tolik jsem jí nevyužil... Jako preventivně jsem do sebe vyklopil nějaký to magnesium, když jsem byl hodně unavený a usínal jsem za řídítky, to jsem vyřešil X-ridem v kombinaci s redbullem, to hodně pomohlo. Místo gelu jsem měl zásobu jesenek a proti suchu v ústech, které prostě voda nemohla zahnat, pomáhaly bombóny Slavie. Jako nejlepší „hlavní jídlo“ však byly natlusto namazané housky máslem s pořádnou porcí šunky, salámu nebo sýra a koblížkem. Tam jsem se ale musel hlídat, aby všechny koblížky nepadly během oběda.
Nejlepší a nejhorší zážitek ze Slovenska?
Nejhorší zážitky ze Slovenska byly jednoznačně, když se mně prošoupaly podrážky na botech. Každé dupnutí a každý kámen, na který jsem stoupnul, byla nepředstavitelná bolest. A ani teď přesně nechápu, jak jsem byl schopný s tím dojet do poloviny závodu, kde na mě čekaly nové boty.
A nejlepší? Tak díky prošoupaným keckám jich tolik nebylo, ale rozhodně dva byly. A to když se v dědinách chodila dívat celá hospoda, na čem že to jedu 1600 kilometrů? To je kolobežka hej, to nejní možný toto. A druhý zážitek, když jsem zbědovanej z bolestí plosek dorazil s dalšími koloběžkáři Liborem Štěpánem a Jindrou Prchlíkem do městečka Nitrianske Pravno, už vlastně „nedaleko“ od hranic s ČR, a kolegové mílaři na kolech nám vyjednali poprvé a naposled ubytování v domečku v dědině Tužina, kde jsem mohl alespoň trošku vyléčit svoje bolavé nožičky a vyspat se v peřinách. To bylo strašně nakopávající a klukům na afterparty musím koupit za toto panáka.
Nejlepší a nejhorší zážitek z Čech?
Nejlepší zážitek, když jsem si v Čechách vyměnil staré boty za nové boty, které jsem si prozřetelně poslal do poloviny závodu. V tu chvíli mě chytla taková euforie, že televizní štáb, co mě natáčel, myslel, že jsem si zrovna šňupnul něčeho ostřejšího. V tu chvíli pro mě teprve začal závod a rozsvítily se mně hvězdy na nebi. Přišly však jiné krize.
A Nejhorší zážitek, opět boty. To bylo u města Karlów v Polsku, kdy mě přijeli podpořit Lenka a Vlasta Kráčmarovi, předtím jsem projížděl úplně mokrý pole, kde jsem chytil nějakej zánět do nártu a nemohl jsem ani chodit a už vůbec jet. Po tom, co mě kamarádi opustili, sedl jsem si v podvečer někde v Polsku na louku a vlastně poprvé začal říkat, že tohle asi nedám. Pak jsem ale nějak vstal, vzal ibuprofen a pomohlo to. V ten večer jsem pak najel ještě hodně kilometrů. No a druhý den mě čekaly Krkonoše, necelých 170 km a 4700 metrů převýšení.
Neměl jsi s sebou nějaké léky proti bolesti třeba, nebo cos vlastně s sebou kromě koloběžky všechno vezl? A jak jsi řešil spaní?
Nejlepší lék proti bolesti bylo tkz. Růžové štěstí neboli ibuprofen a velmi důležité byly naplásti na paty a plosky. Ostatní věci, které jsem vezl, bylo všechno, co je třeba do proměnlivého počasí, tam bylo záhodno se opravdu poohlédnout po kvalitě ve spojitosti s gramáží a velice důležité byly opravdu kvalitní ponožky z merino vlny. Co se týká spaní, to jsem řešil pouze na Slovensku, a to kvůli medvědím zónám a místním indiánům. Ne vždy jsem ho však vyřešil úplně nejlíp. V Čechách jsem pak spaní neřešil vůbec. Když nešlo jet nebo jít, prostě jsem vybalil karimatku, spacák a lehnul si, kde jsem se zrovna nacházel. Po Slovensku už mě vůbec nevadili kolem štěkající divoká prasátka, které jistojistě lákal pach mých slovenských zauzených klobásek z baťůžku. Taky se stalo, že jsem rozložil spaní u nějakých klád v lese na kůře a ráno jsem ujel 50 metrů a tam pěkný a čistý altánek se stolečkem. Ale prostě o tom to je.
Když pominu to jedno ubytování v baráčku, jaký byl nejlepší nocleh?
Tak to ti bohužel nepovím, žádný nocleh na divoko nebyl úplně sladký. Tělo bylo v zápřahu a odpočinek byl důležitý jen a pouze ke krátkému celkovému odpočinku, aby vydrželo jet opět celý den.
No, a jaký byl nejhorší nocleh?
Tak to vím úplně přesně, bylo to v Krušných horách, kdy teplota ukázala +4 stupně, my jsme se s parťákem posledních kilometrů Láďou od Vizovic uložili k odpočinku, no a začalo mě tak neskutečně bolet celý tělo a hlavně nohy, kdy se mně do toho zdálo, že mi nohy museli amputovat a kluci koloběžkáři Libor s Jindrou mě předjeli a já byl v tom snu bez nohou a nemohl jsem nic dělat. Po těch 3 hodinách jakéhosi spánku, jsem se probudil úplně spocený a nezbývalo, než pokračovat dál.
Co koloběžka Kickbike Cross FIX, jak to dávala?
Koloběžka v tu chvíli byla ten nejlepší parťák. Ať už člověk řešil jakoukoliv nepřízeň osudu nebo stavu mysli, koloběžka byla jediná, která si vůbec nestěžovala a vedla mě bez jakékoliv nepříjemnosti dál, tedy směr cíl. V tuhle chvíli je to trochu divný, ale po cestě jsem si s ní povídal (protože jsem neměl s kým hihi:) a ona sama určitě chtěla dostat ten krásný titul 1000ci mílařka a ačkoliv hrubě trpěla, neskutečně mě bez problému držela až do finiše.
Řekni mi, ještě co počasí. Asi docela podrželo ne? Dovedeš si představit, že bys to jel třeba v týdenním dešti?
Těch prvních 40 závodníků si snad lepší počasí nemohlo ani přát. Na Slovensku sice byly pěkný vedra, ale žízní člověk netrpěl. Jednou jsem zažil déšť v Orlických horách na Šerlichu, ale žádné následky to nezanechalo. No, a že by pršelo celý týden? To si nedovedu představit. Nejen že se pohybuješ ve vyšších nadmořských výškách, kde je zima, ale také brodíš řeky a jezdíš dlouhé kilometry přes zarostlé louky a kukuřičná pole a to si v dešti vůbec nedovedu představit.
Jaká je atmosféra takového závodu. Potkáváte se s ostatními, pomáháte si?
Atmosféra závodu je skvělá. Potkáváš nováčky závodu, ale i zkušené mílaře, kteří to jedou po x té... ti jsou samozřejmě plní rad a historek... především s medvědy a cikány... no a nováčkové jsou vykulení a hltají každý slovo od zkušenějšího kolegy. V závodě, ač každý jede sám na sebe, v nouzi je schopen ti pomoci a tím právě vznikají ta nová a pevná přátelství tvrzená stejným zážitkem. A těch jsem za těch pár dní našel mnoho! No jsou i takoví tak trochu závistiví cyklisti, kteří ve své tíživé aktuální situaci byli docela zbytečně nepříjemní... ale u těch jsem jen dupnul do stupátka a už mě nikdy neviděli.
Chceš to jet znova?
Po závodě jsem řekl, že určitě ne. Ale protože se mně míle dostaly pod kůži, chtěl jsem se nějakým způsobem účastnit, alespoň jako dobrovolník. Teď tak postupně však rozmýšlím, že příští rok opět nastoupím, nejen kvůli přednostnímu přihlášení, ale vlastně se mně tak trochu začalo stýskat po tomto dobrodružství, které jet na koloběžce, rozhodně není pro kotníky moc zdravé. Tak uvidím na afterparty, kde se vyhlašují mílaři, jestli podepíšu, nebo odolám a raději pomohu třeba dalším koloběžkářům na trase trhnout letošní rekord jako podpora.
A co na to všechno Pája?:)
Od strašně moc lidí jsem měl obrovskou podporu. Psali mně a někteří si mě našli i na trase. Byla to obrovská podpora. Největší podpora byla však Pája. Pomáhala mi s výbavou a celou cestu mi posílala povzbuzující zprávy, které udržovaly hlavu čistou jen pro tuhle cestu. To bylo strašně důležité. Když jsem se nacházel chvílemi na konci sil, vždy mě dokázala říci něco, co mě zase postavilo na nohy. No a já jsem za odměnu se za ní zase po dojetí do cíle co nejrychleji vrátil domů a uvařil jí dobrou večeři alespoň. Pája mi vždy a nejen na mílích moc pomáhá.
